Institucionalizace smrti v postmoderní společnosti

Jestliže bychom se zaměřili na hledání nejvýznačnějších charakteristik, odlišující chování člověka od zvířete, získáme nepřeberné množství takových vlastností. Namátkou zmiňme praktikování pohlavního styku nejen za účelem zachování existence druhu, dále například smysl pro humor a v neposlední řadě také — představa smrti, konečnosti vlastní existence.. A to přesto, že představa smrti je mnohem méně určitá, než by se mohlo na první pohled zdát; znamená představu nepředstavitelného.1
Strohá formulace definuje smrt (mors) jako „zánik organismu jako celku, trvalé nevratné zastavení všeho dění v těle, … přirozený důsledek života“.2 Haškovcová na toto téma dodává, že smrt vystupuje v životě člověka ve dvou rovinách: jednak smrt jako faktum, jež je člověku nevyhnutelně dáno jakožto organismu podléhajícímu zákonům přírody, a jednak právě ono zmíněné vědomí budoucí smrti, s nímž jsme nuceni žít.3
Smrt jako fenomén odnepaměti přitahovala mimořádnou pozornost, vyvolávala v lidech ambivalentní pocity. Fascinovala a děsila zároveň, v daleké historii stejně jako dnes. Tato skutečnost je důvodem, proč se smrt a její reflexe v myšlení a konání člověka stane ústředním námětem této práce.
Několik poznámek k bližšímu vymezení tématu. Vstupní část práce bude věnována teoretickým východiskům institucionalizace, kdy bude koncept institucionalizace přiblížen prostřednictvím teorií některých autorů, jež se tímto jevem v minulosti zabývali. Na tomto místě je nutné podotknout, že pojem institucionalizace bude pro potřeby této práce využit ve svém širším významu, tedy k postihnutí toho, jak se společnost stará a jak přistupuje k určité problematice, v našem případě k fenoménu smrti. Následně bude nastíněn vývoj přístupu k umírání a smrti jako nezbytný předpoklad bližšího pochopení současného stavu. Poté se posuneme na časové ose směrem k současnosti, což vystihuje název dílčí kapitoly Institucionalizace smrti a současnost a v jejímž rámci budou pojednány jevy, jež jsou pro dnešní společnost z hlediska institucionalizace příznačné. Rád bych ještě podotknul, že ačkoli je na následujících stránkách obecné charakteristice postmodernity věnován určitý prostor, přesto je sousloví „postmoderní společnost“ v textu užíváno víceméně jako pracovního pojmu, jenž má odkazovat na určité charakteristiky soudobé západní civilizace.
Pokud jde o fenomén smrti, ten v této práci bude vystupovat ve dvou základních rovinách: jednak jako aspekt vymezující cílovou skupinu nevyléčitelně nemocných, ohrožených na životě, k nimž směřují specifické, dobově podmíněné formy společenské péče. Druhou významovou rovinu představuje smrt jako jev, jenž je neustále přítomen ve vědomí člověka, a zároveň který podléhá proměnlivým společenským normám a jenž se demonstruje na úrovni individua v konkrétních vzorcích jednání.
Cílem práce je tedy zmapovat přístupy společnosti ke smrti, potažmo umírajícím v závislosti na současné fázi společenského vývoje, a také popsat důsledky a okolnosti aktuálně převládajícího chápání faktu smrti s ohledem na fungování jedince ve společnosti. Na takto definovaný cíl navazuje praktická část práce, jež si klade za cíl pomoci kvantitativního průzkumu nastínit postoje veřejnosti ke smrti a finální fázi lidského života, s důrazem na komparaci postojů k tématům souvisejících se smrtí u dvou věkově protichůdných skupin, jež budou reprezentovány podsouborem studentů střední školy a podsouborem seniorů.