Karel Jaromír Erben - Kytice - Poklad

"Vešla dovnitř a uviděla plno zlata a stříbra. Položila dítě na zem, dala mu kousek zlata na hraní a začla si zlato nosit do své chýše. Vždy, když se matka vracela do skály, mělo dítě velkou radost a chtělo k ní. Matka ho objala a řekla, aby ještě počkalo.

Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
očí pozdvihnout se bojí,
nemůž zříti do plamena.
Na levici dítě nese,
pravou levé mne si oko;
a když trochu ohlídne se,
osmělí a vzpamatuje,
vzdychne sobě přehluboko
a tak v duši své rokuje:
"Milý bože, co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím -
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady -
a já byla bych bohata,
a byla bych nejšťastnější,
já i moje dítě tady!"