Posouzení úprav toků v oblasti Krkonošského národního parku

Využívání krkonošských potoků a bystřin pro potřeby člověka je staré jako kolonizace pohraničního hvozdu sama. Horské toky osadníkům krom ryb pro potravu poskytovaly také velkou energii vodního proudu. S postupujícím osídlením byly toky Krkonoš stále častěji hrazeny jezy a jejich voda byla odváděna náhony na vodní kola mlýnů, pil a hamrů. Postupně od nižších poloh až po vrcholová území probíhala těžba dřeva a k jeho dopravě do přístupnějších oblastí posloužily opět horské potoky a říčky. Velký rozvoj kutnohorských dolů spojený s obrovskou potřebou dřeva pak v 16. století vedl k zintenzivnění těžby v krkonošském hvozdu. Na místních tocích byly zbudovány klauzy1 a jejich koryta byla postupně upravována a zbavována překážejících balvanů a skalek.

Největší rozvoj technických úprav vodní sítě Krkonoš nastává v 18. a 19. století. S příchodem technicky dokonalejších strojů v této době jsou totiž v blízkosti řek budovány velké průmyslové areály nejrůznějšího zaměření, od dřevozpracujících závodů a papíren, přes textilní továrny, až po hutnické provozy. Všechna tato odvětví potřebovala velké množství vody, důsledkem toho bylo budování různých vzdouvacích objektů, náhonů a kanálů. Industrializace horských městeček podpořila jejich rozvoj, a tak se začala zastavovat nová území, která dříve alespoň částečně patřila řece. V období 19. století tak člověk poznává i odvrácenou stránku obrovské energie horských vod a začínají vznikat nové vodní stavby, které mají tentokrát za cíl sílu vody tlumit. Zejména na přelomu 19. a 20. století došlo v oblasti Krkonoš k velkému množství katastrofálních povodňových událostí, které způsobily obrovské škody na majetku a ztráty na životech. Horní toky bystřin, potoků a řek tak v souladu s říšskými zákony přetínají prahy, stupně a retenční přehrážky, ale i velká vodohospodářská díla, jako je nádrž Labská.