Rozhodčí řízení

Přednosti rozhodčího řízení
Rozhodování zejména obchodních sporů představuje v České republice nejen závažný právní, ale i hospodářský problém. Proto překvapuje, že alternativní způsob rozhodování, kterým je rozhodčí řízení, není v praxi využíván ani zdaleka tak, jak by bylo rozumné.

Přitom české právo v této oblasti patří k moderním úpravám. Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1995 již ve svém prvním paragrafu přinesl podstatnou změnu proti dřívější právní úpravě (která umožňovala využívat rozhodčího styku) a otevřel rozhodčí řízení i pro spory vnitrostátní. Zachoval ovšem omezení spočívající v tom, že musí jíž vždy o spory majetkové (s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkurzu nebo vyrovnání), u nichž k projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, a kde o předmětu sporu by mohl být uzavřen smír.

Rozhodčí smlouva
Rozhodčí smlouva může povolávat k rozhodování jednoho nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud a přitom se může týkat jednotlivého již vzniklého sporu anebo všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo vymezeného okruhu právních vztahů. Smlouva (pokud není uvedeno jinak) se vztahuje jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů a na práva s těmito právy související. Váže i právní nástupce stran (je však možné tento účinek vyloučit výslovným ujednáním stran).
Česká praxe preferuje rozhodčí smlouvy ve prospěch stálých rozhodčích soudů před pouhým jmenováním rozhodců (tomuto druhému případu se běžně říká rozhodčí řízení).
Rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li smlouva sjednána telegraficky, faxem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které smlouvu uzavřely.