Dějiny českých zemí II. se zvláštním přihlédnutím ku Praze

Pokud jsem se v předmluvě prvního dílu zmiňoval o Františkovi Palackém, kterého i Ernest Denis považuje za příliš opatrnického, teď se zmíním právě o Denisovi. Denis byl odvážnější, byl dokonce prvním historikem, který souhrnně zpracoval pobělohorské období v Čechách.

Denis popisuje dobu, které je věnován tento díl, zhruba na dvou a půl tisíci stranách. Číst jeho Konec samostatnosti české je však úmorné nejen z důvodu rozsahu. Denis psal své knihy ve Francii ještě před tamní odlukou státu a církve, a tak i on musel být opatrný.
Ačkoli Denis pocházel z tradičně „kacířské“ jižní Francie, ze staré hugenotské rodiny, jeho předkové patřili ke kamisardům, jeho dědeček a babička byli málem zavražděni za roajalistického bílého teroru po roce 1815, a on sám byl kalvínského vyznání, na jeho způsobu psaní se to moc neprojevuje.
A tak devadesát procent jeho textu tvoří prořímské a prohabsburské, v lepším případě bezobsažné fráze, mezi kterými se teprve skrývá skutečné sdělení. Na první pohled Denis píše jenom o tom, jak ti Češi byli hrozní, a mezi tím je ukryta ona jedna desetina „...ale ono přece...“. Ve Francii mu toto kryptopsaní prošlo, u nás byl první náklad konfiskován a překladatel poslán pod biskupský dozor.
Jeho Čechy po Bílé hoře jsou již sice o něco odvážnější, ale ani v nich není zdaleka tak otevřený jako v jednom soukromém dopise, kde píše: „Mezi katany a mučedníky, mezi tyrany a obětmi mně není možno, abych zůstal nestranný.“

Těžko předpokládat, že by takto psané knihy mohly mít vliv na větší počet čtenářů, a už vůbec ne dnes.
A tak myslím, že je třeba jít opět o krok dál, jít „za Denise“, a popsat české dějiny stručně a přehledně, bez tendenční římsko-habsburské omáčky. Samozřejmě bez sebemenší naděje na vydání. Nakolik se mi to podařilo, posuďte sami.