Islámský právní systém

Vznik a historie islámského práva
Islám se snažil o obrácení všech národů na svou víru. Jeho právo tudíž platilo pro všechny, kdo přijali islám. Islám nebyl společenstvím podle původu, ale společenstvím podle vyznání víry, v němž existovaly podstatné rozdíly pokud jde o původ, kulturu, barvu, dějiny atd. Za těchto podmínek se zjevené právo stalo příčinou jednoty věřících. Znalost práva a právní věda vystupovaly v podobě teologie a zůstávaly v rukách teologů.
Islámské právo neznalo dualismus církve a státu, víry a práva. I ten poslední právní předpis pramenil v Alláhově vůli a jednota víry a práva byla samozřejmostí. Pro islámské právo je snad nejdůležitější druhá súra Koránu: „Není zbožnosti v tom, když obracíte tváře své směrem k východu nebo k západu; však ten jest zbožným, kdo uvěřil v Boha a v den poslední, a v anděly, a v Knihu, a v proroky; a ten, kdo z lásky k Bohu dává z majetku svého příbuzným a sirotkům a chudým a poutníkům a prosícím a na výkupné zajatců; a ten, kdo zachovává modlitbu a dává povinnou almužnu; a ti, kdož dodržují smlouvu svou, když v ni byli vešli, a kdož trpěliví jsou v protivenství a v nesnázích a v dobách zlých. Tito jsou spravedlivými a tito jsou, kdož se bojí Boha.“