Mentální retardace a lehký intelektový podprůměr, otázky integrace a podpůrných výchovných opatření

Mentální retardace - souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projevují neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Je definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje. V populaci se vyskytuje přibližně 3 % mentálně postižených lidí. Příčinou vzniku je postižení CNS (jak genetické tak exogenní faktory, které poškodí mozek v rané fázi vývoje, genetické příčiny - odlišný počet nebo struktura autozomů - Downův syndrom, odlišný počet nebo struktura pohlavních chromozomů, genové poruchy na základě onemocnění, např. fenylketonurie a polygenně podmíněné omezení intelektového vývoje - takto bývají postiženi i rodiče a sourozenci, dítě má malý počet funkčních genů k rozvoji ment.schopností).

MR se také vyznačují zvýšenou dráždivostí, větší pohotovostí k afektivním reakcím či mrzuté náladě.

Hlavní znaky:
» nedostatečný rozvoj myšlení a řeči
» omezená schopnost učení a z toho vyplývající obtížná adaptace
» jde o vrozené postižení - dítě se nevyvíjí standardním způsobem
» je trvalá, přestože je možné určitě zlepšení (záleží na etiologii a kvalitě stimulace)

Dle mezinárodní klasifikace nemocí MNK - 10 je ment.retardace dělena na:
» lehká mentální retardace IQ 50 - 69
» středně těžká mentální retardace IQ 35-49
» těžká mentální retardace IQ 20-34
» hluboká mentální retardace IQ pod 20