Měření polí permanentních magnetů

Základní konstrukční součástí magnetických obvodů elektrických zařízení jsou feromagnetické materiály. Rozlišujeme dvě kategorie feromagnetik, měkká a tvrdá. Magneticky měkká feromagnetika (např. měkké železo, křemíkové železo) mají úzkou hysterezní smyčku (viz skripta). Lze je tedy snadno přemagnetovat a protože se u nich při každém přemagnetování přeměňuje na teplo jen malé množství energie, jsou vhodné pro magnetické obvody se střídavým proudem (např. jádra transformátorů nebo cívek). Magneticky tvrdá feromagnetika (např. kobaltová, wolframová a chrómová ocel, tvrdé ferity) mají hysterezní smyčku širokou. Vzhledem k vysokým hodnotám remanentní indukce je lze jen velice obtížně přemagnetovat a hodí se proto pro výrobu permanentních (stálých) magnetů.
Pojmem permanentní magnet označujeme materiály, které mají schopnost vytvářet vlastní magnetické pole bez působení vnějších vlivů. Mohou být jak přirozeného původu (minerály), tak mohou být připravovány uměle. Slovo magnet pochází z řeckého μαγνήτης λίθος (magnētēs lithos), což znamená „magnésiový kámen“. Magnesia byla oblast v Antickém Řecku, dnešní Manisa v Turecku, kde byly objeveny zásoby magnetitu už v antice.