Strategie a nástroje východního rozšíření

1. Úvod
- země střední a východní Evropy SVE - země, které během 90. let podepsaly Evropské dohody - Bulharsko, ČR, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko
- pád bipolárního uspořádání byl hlavním podnětem pro snahu o začlenění SVE do ES

2. Fáze utváření vztahů mezi ES a zeměmi SVE
- některé země SVE usilovaly o členství hned na počátku 90. let => ES se to moc nelíbilo, v 1. fázi bylo cílem zemím poskytnou pouze určitou rozvojovou pomoc transformačnímu úsilí a navázat nadstandartní obchodní a politické vazby v rámci statutu přidružení
- průlom na zasedání Evropské rady v Kodani v červnu 1993 - EU připustila možnost vstupu zemí SVE - 2. fáze

3. Strategie rozšiřování
- klasická metoda
- fungovala u prvních 4 vln, ale teď už by to nezvládla
- formální náležitosti - žádost země o vstup putuje k Radě, ta ji konzultuje s Komisí, ta vydá své stanovisko (avis) a začíná negociace. Po ukončení se stanoví termín pro proces schválení Radou, EP a ratifikaci všemi ČS a přistupující zemí. Strategie celého postupu je zásadně definována vnitřním rozhodnutím Rady, za přípravu jednání Rady je zodpovědný COREPER (Výbor stálých zástupců).
- charakteristické opačné rozložení sil - dominantní pozici má Rada, i když Komise (= strážkyně práva Společenství) hraje významou roli
- principy
- žadatel musí bezvýhradně přijmout acquis communautaire
- jednání o přistupu je zaměřeno výhradně na konkrétní problémy žadatele ohledně přijímání acquis
- spíše tvorba nástrojů nových než reformy původních
- omezená možnost nových ČS ovlivnit svou budoucí pozici uvnitř ES
- ES upřednostňuje vyjednávání se skupinou států, což může brzdit země, které mají méně problémů (Portugalsko, Dánsko). Vznikají také vztahy uvnitř skupiny, 1 bývá považována na lídra, zbylé za followers
- vyjednávání o přístupu bývá předměte m střetů o prosazení dílčích zájmů ČS