Středověká literatura v Polsku

Středověká literatura v Polsku

Středověk je pojem staršího data, po roce 1500 u italských humanistů. Období mezi starověkem a novověkem. Toto dělení byla záležitost 17. století. V Evropě je to období celého století. Vznik po pádu říše římské, konec objevení Ameriky, vynález knihtisku, pád Konstantinopole, vystoupení Martina Luthera.

Ve smyslu se středověkem se dosti negativní, ale ve skutečnosti to není období temna, jak se zdá. K negativnímu hodnocení přispívají osvícenci, viděli ho jako úpadek civilizace, romantikové měli pohled zásadně odlišný… Ale stereotyp moc nezměnili. Pozitivisté se na romantický ideál se podívali přísněji a více ho posunuli k realitě.

Čerpá z antiky. Základy všech politických, kulturních a sociálních vazeb mají kořeny ve středověku.

Středověk je jediné rukopisné období. Už tu nikdy nezískáme, co všechno vzniklo - díla jsou zničena (spáleny, přírodní pohromy, opotřebovali se). Pomáhají nám opisy děj, zprostředkované informace, většina autorů je anonymních (oslavovali Boha, ne sebe).

Ve 12. století lze hledat základy moderních literatur (západoevropská či středoevropská literatura). Bylo to přelomové období, objevují se národní spisovné jazyky (francouzština, okcitánie - jih Francie, angličtina, němčina). Nové literární žánry vycházející z tradice: hrdinská epika (truvéři), dvorská milostná lyrika (J Francie). Vstupují i nové ideály, ideál světce, ideál rytířský, ideál dvorské společnosti.