Vývoj rozhodování o evropské legislativě

Vývoj rozhodování o evropské legislativě

Pokud Evropská unie bezprostředně ovlivňuje život v jednotlivých členských státech EU, děje se tak především prostřednictvím tzv. sekundárněprávní legislativy, tedy závazných norem přijatých institucemi EU. Tvorba legislativy EU je dlouhodobým, multidimenzionálním procesem, do kterého zasahuje řada různorodých aktérů. Řídí se však poměrně jasnými pravidly. Kdo je s nimi náležitě obeznámen, je schopen ovlivnit výsledek tohoto procesu ve svůj prospěch.

Tvorba legislativy patřila vždy mezi klíčové výstupy projektu evropské integrace. Zakládací smlouvy (tzv. primární právo) vytvořily pro celý projekt pouze obecný rámec - konkrétně Smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli, Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii, Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství a jejich revize zejména Jednotný evropský akt, Smlouva o EU, Amsterodamská smlouva, Smlouva z Nice a Lisabonská smlouva.

Konkrétní úprava konkrétních politik (tzv. sekundární právo) zůstala vyhrazena pro činnost příslušných institucí Společenství (dnešní EU).

Zpočátku byla legislativní produkce Společenství relativně přehledná a střídmá. S rozšiřujícím se záběrem integrace (zejména po založení Evropského hospodářského společenství a později EU), vyčerpáním přístupu tzv. negativní integrace (spočívajícím primárně v odbourávání legislativních překážek mezi členskými státy namísto tvorby explicitních pravidel) a zapojením většího množství aktérů do legislativního procesu (zejména Evropského parlamentu) však nabyla dnešních, podle některých názorů dlouhodobě obtížně udržitelných rozměrů.