Základy obecné jazykovědy

I. Systém jazyka
- množina prvků a vztahů na prvcích definovaných  struktura - množina vztahů mezi prvky systému
systémy se obvykle dělí
podle chování prvků na deterministické a stochastické
podle charakteru prvků na technické, systémy živé přírody, společenské, hybridní, abstraktní
podle vztahu k okolí na uzavřené, relativně uzavřené a otevřené
podle zobrazení reálného objektu na absolutní a redukované
Jazykový systém má určitá specifika
a) Lineárnost - uspořádání prvků - a,b  ab  ba, tzn. umístění v řetězu je závazné.
b) Anizotropie = nesourodost - jazykové formy musí být dostatečně rozrůzněny, aby je člověk mohl vnímat
c) Hierarchie - jaz. systém obsahuje prvky různé velikosti, tyto prvky mohou být součástí jiných prvků.
II. Význam - jazykové schéma:
c

a b  tj. a zastupuje b vzhledem ke společné dispozici c
dispozice (c) má být společná určitému společenství lidí  pak tato skupina musí být vybavena významem:
1) označení vztahu mezi vehikulem /tj. nosičem/ a tím, co vehikulum znamená
2) označení vztahu mezi činitelem /osobou/ a vztahem vehikula k tomu, co znamená 1)
- význam2 vypovídá blíže o představách a znalostech osoby, která z hlediska predikátu mínit něco tvrdí
V jazykovědě se nejčastěji studuje význam1 - výrazy, které jsou vzaty mimo mluvčího  je zobecněním. Výrazem význam se tedy v širokém smyslu míní vztahy vehikula k objektu i k dispozici. V literatuře se tyto vztahy odlišují a mluví se o dvojicích:
význam/reference (Quine); intenze/extenze (Carnap); designát/denotát (Morris); význam/denotace (Russell); konotace/denotace (J.S.Mill); - liší se podle škol.