Diagnostické přístroje pro měření krevního tlaku. Základy krevního oběhu, neinvazívní měření krevního tlaku, tlakové snímače, invazívní měření krevního tlaku.

1. Měření tělesné teploty
1.1 Základní způsoby měření tělesné teploty
Měření tělesné teploty patří k nejstarším vyšetřovacím metodám v lékařství. Informace
o teplotě lidského těla má velmi významnou diagnostickou hodnotu. Její hodnota se zvyšuje s
přesností měření teploty a dále, je-li hodnocena ve spojení s dalšími údaji o stavu vyšetřované
osoby.
V současné době jsou při klinických vyšetřeních používány dvě skupiny měřicích
metod:
1. Metody dotykové (kontaktní) při nichž se měří teploty povrchové i hloubkové pomocí
teploměrů rtuťových (měření teploty jádra), termočlánkových, kovových,
termistorových, elektronických a kam můžeme zařadit také teplotní snímače, založené
na využití kapalných krystalů.
Měření teploty tělesného jádra se při klinických vyšetření provádí na přístupných
místech v blízkosti velkých artérií, která odráží teplotu vnitřního prostředí. Nejčastěji je to v
dutině ústní, jícnu, konečníku, pochvě, v podpaždí a pod. Měření se provádí pomocí
speciálních snímačů, na přístupných místech rtuťovými teploměry.
Rtuťové teploměry se řadí k dilatačním teploměrům, jimiž se určuje teplota na základě
teplotní roztažnosti kapalin. Lékařský rtuťový teploměr (maximální) má nad rezervoárem
zúženou kapiláru, kam se rtuť může vrátit pouze jejím setřepáním. Jinak zůstává její hladina v
kapiláře ve výši odpovídající maximální dosažené teplotě. Tento teploměr měří s přesností
0,1°C v rozsahu 35 - 42 °C. Normální hodnota tělesné teploty člověka 37oC bývá na stupnici
vyznačena červeně.
Rtuťový teploměr rychloběžný není maximální a umožňuje rychlé průběžné měření
teploty i při jejím poklesu. Uvedenými teploměry se měří teplota v dutinách, v nichž je teplota
nižší než je teplota tělesného jádra. Jelikož tyto teploměry mají řadu nevýhod jsou nahrazovány
teploměry založenými na principu zapouzdřených chemických látek, které specificky označují
předznačenou teplotu.
Kovové teploměry založené na teplotní roztažnosti kovů se používají pro orientační
měření teploty prostředí s přesností 1o C.
Elektronické teploměry mají dvě hlavní části: sondu s termočlánkovým nebo
odporovým (termistorovým) snímačem a elektronickou vyhodnocovací část