Dědická smlouva v našem právním řádu a návaznost na úpravu institutu v evropských právních řádech

Dědickou smlouvu do našeho současného právního řádu zavedl až zákon č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, který tímto navrátil nejeden z dlouho vymýcených institutů. Dědická smlouva je v současném občanském zákoníku systematicky zařazena do druhé části týkající se absolutních majetkových práv, do hlavy třetí o dědickém právu, dílu druhého řešícího pořízení pro případ smrti, oddíl třetí. Dědická smlouva je nejsilnějším dědickým titulem, za ní zaostává závěť a dědění ze zákona. Snoubí v sobě kombinaci závěti a smlouvy. Občanský zákoník nám dědickou smlouvu definuje v § 1582 odstavci prvním jako smlouvu, kde zůstavitel povolává druhou stranu nebo třetí osobu za dědice či odkazovníka a druhá smluvní strana toto přijímá. Dědickou smlouvou se zakládají majetkoprávní důsledky zůstavitelovy smrti. Právo na dědictví, které vzniká uzavřením dědické smlouvy, se aktivuje až zůstavitelovou smrtí a nastoupením dědice. Tedy dědická smlouva se nedotýká zůstavitelova majetku za trvání jeho života. Dědická smlouva jen a pouze zakládá povolání smluvní strany za dědice. Smluvní dědic si nemůže zůstavitelův majetek nárokovat za jeho života. Tomu má po smrti zůstavitele připadnout ta část, která ze zůstavitelova majetku v době smrti zbyde.