Koncepce (projekt) včasné péče o děti ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí v oblasti vzdělávání

1. Úvod
Pojem „děti, žáci a studenti ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí“ se objevuje ve
školství poprvé v souvislosti s metodickým pokynem MŠMT ke zřizování přípravných tříd
pro děti se sociálním znevýhodněním a k ustanovení funkce vychovatele - asistenta učitele
č.j.: 25 484/2000-22 (dále jen Pokyn).
Na základě kvalifikovaného odhadu a pozorování je zřejmé, že žáci z prostředí rodin,
které jsou ohroženy sociálním vyloučením, ať již z důvodů sociálních či v důsledku souběhu
znevýhodnění sociálního a kulturního, tvoří většinu žáků škol, jež pracují podle Rámcového
vzdělávacího programu pro základní vzdělávání upravených pro vzdělávání žáků s lehkým
mentálním postižením (dříve zvláštní školy). Zároveň je zřejmé, že se žáci z tohoto prostředí
hůře vyrovnávají s převažující selektivností českého základního školství a mají proto velmi
často nižší školní úspěšnost.
Jedním z očekávaných dopadů veškerých opatření na podporu vzdělávání žáků ze
sociokulturně znevýhodňujícího prostředí je zvyšování počtu těchto žáků v hlavním
vzdělávacím proudu a zvýšení jejich školní úspěšnosti. Pravděpodobnost, že tito žáci budou
pokračovat ve svém vzdělávání, ukončí úspěšně střední či vysokou školu nebo přípravu na
povolání a budou úspěšní na trhu práce, vzrůstá. Úspěšné zařazení žáků ze sociokulturně
znevýhodňujícího prostředí do hlavního proudu vzdělávání s sebou přináší v konečném
důsledku i nižší náklady na jejich vzdělávání.
Už v padesátých letech minulého století, kdy zvláštní školy byly určeny především
dětem s mentálním postižením, psychologové konstatovali, že je zde zařazena minimálně
třetina dětí s normálními vzdělávacími předpoklady. Byly to děti - řečeno tehdejší
terminologií - buď „kázeňsky nezvladatelné“ nebo sociálně či kognitivně deprivované, často
děti z romské minority, která v té době byla násilně usídlována ve vymezených lokalitách.