Střední Evropa a „česká otázka“

S nutnou tolerancí vůči umělecké nadsázce lze souhlasit s výrokem polského básníka Czeslawa Milosze, ve kterém charakterizoval střední Evropu jako nedílný komplex gotiky, renesance a baroka. Geograficky lze tento prostor rámcově vymezit Rýnem, Vislou, Baltem, Alpami, středním tokem Dunaje a karpatským horským masívem. Od středověku ovládala větší část středoevropského regionu Svatá říše římská, která se posléze transformovala v nadnárodní habsburskou monarchii. Její vnitřní soudržnost dočasně upevnila aktivní obrana vůči turecké hrozbě. V národnostním spektru mělo výraznou převahu německé etnikum, jehož kultura trvale celou oblast.
Vyjasněme si nejprve základní termíny: Tak např. obsahové jádro pojmu národ se přirozeně měnilo v čase. Je nutné odmítnout představu o jakési trvalé existenci národa, tj. o shodě středověkého českého či německého národa s jejich dnešní podobou. Národ je skutečně historicky proměnlivá sociální kategorie. Samozřejmě, že již v ranném věku existoval princip kolektivní, skupinové identity s jejími hodnotami a vzory chování a lidé se např. identifikovali s náboženskou vírou či se svou venkovskou či městskou obcí. Až překonání komunikační uzavřenosti vytvářelo předpoklady pro formování širších kolektivních identit, např. typu zemského patriotismu či vědomí konkrétní stavovské a případně i dynastické sounáležitosti. Ve středověku a na prahu novověku se do národa zahrnovaly pouze příslušníci mocenské elity, kteří se aktivně podíleli na politickém rozhodování. V další dějinné fázi, především v období panovnického absolutismu se pod pojmem národa rozuměli všichni obyvatelé, bez rozdílu etnické příslušnosti, tj.poddaní konkrétního dynastického státu. V osvícenské epoše se pojetí národa diferencovalo. Zatímco v západní Evropě se prosadilo ztotožnění národa s příslušníky státu jako jeho občany, ve střední a jihovýchodní Evropě se prosadilo pojetí národa jako příslušníků společenské skupiny definované společnou etnickou příslušností a společným jazykem. V obou případech se však národ prosadil jako nejvyšší hodnota a legitimizační instance.