K vývoji alternativního školství

K vývoji alternativního školství
Výchova a vzdělávání jako jeden z významných faktorů rozvoje osobnosti provází lidskou společnost od
nepaměti. Tento proces se postupně institucionalizoval: vzniká škola - soukromá, církevní a státní - s povinnou
docházkou, s povinnými výchovně-vzdělávacími standardy i s povinnými zkouškami a jim odpovídajícími
kvalifikačními stupni. Stabilizace školství má nesporně své přednosti, ale i svá rizika - konzervaci cílů, obsahu,
forem i metod a tím i odtržení od původních záměrů, pro které tato zařízení vznikají. A tak můžeme po staletí
sledovat pokusy o změny, o inovace, o alternativní řešení školy jako instituce. Dějiny školství jsou vlastně
neustálým dialogem i konfrontací mezi standardní a alternativní školou.
Alternativní škola se zákonitě objevuje v okamžiku stabilizace určité standardní školy, ať již církevní (jak tomu
bylo po celý středověk a na počátku novověku), anebo státní (která v evropských podmínkách převažuje od 18.
století). Alternativní školy mohou být soukromé, církevní anebo i státní v rámci povolených tolerancí v
demokratickém společenském systému. Alternativní byly již jednotlivé filozofické školy v antickém světě.
Typickými alternativními pokusy byly renesanční snahy o školu nového typu, jak je známe z dějin pedagogiky u
Vittorina da Feltre, u Ratka nebo u Komenského v jeho pansofické škole potocké. V okamžiku svého vzniku
byla alternativní školou i škola jezuitská, usilující o aplikaci některých renesančních pedagogických podnětů ve
prospěch protireformačního hnutí. A právě na této škole můžeme dobře sledovat, jak se velmi brzo stává
školou standardní, proti které vyvstávají četné alternativy pietistická, jansenistická, filantropická, saleziánská i
další.
I když - jak vyplývá z předcházející analýzy - je alternativnost permanent- ním jevem v dějinách školství, o
alternativní škole v užším smyslu obvykle hovoříme od přelomu 19. a 20. století. Jde o rozsáhlý a
mnohostranně orientovaný pokus překonat a změnit tradiční školu, jak se konstituovala v průběhu 18. a 19.
století v podmínkách novodobých států na evropském a severoamerickém kontinentě. Narůstající rozpor mezi
tradiční školou a potřebami nové společnosti i právy jedince na mnohostranný rozvoj jeho osobnosti uvedl do
života hnutí, které jak svým rozsahem, tak bohatstvím svých aspektů nemá v dějinách výchovy obdoby.
U kořenů novodobé alternativní školy stojí několik zdrojů. Byl to především pokrokový odkaz pedagogiky,
zvláště těch jejích směrů, které školská praxe 19. století dostatečně nerespektovala. Nejčastěji se uvádějí
jména jako Jean Jacques Rousseau nebo Lev Nikolajevič Tolstoj s jejich ideou svobodné výchovy a volné
školy. Názorová východiska moderní alternativní školy jsou však mnohem širší. Je to nepochybně již
humanistický odkaz renesanční pedagogiky, pedagogické podněty Kantovy, Pestalozziho a Fröbela, životní
orientace anglosaské