Karel Hlaváček

„Osudem velkých básníků je utrpení,“ napsal kdysi Charles Baudelaire. Karel Hlaváček „fantaskní vizionář“ a „pochmurný snílek“ přelomu 19. a 20. století, pravděpodobně největší talent od dob Máchových, tuto podmínku splnil. Na rozdíl od mnoha svých současníků za sebou nezanechal tuny papíru, ale tři knihy. Za svého kritického a tragického života napsal jednu sbírku hloupých rýmovaček a dvě knihy velké poezie.
Devadesátá léta minulého století jsou dnes všeobecně chápána jako klíčové období pro rozvoj českého moderního umění. Starší, národně orientovaný program byl v té době podroben zásadní kritice ze strany nastupující generace. Pro mladé umělce byl prvořadým cílem kontakt s ostatními evropskými kulturními centry, se soudobým uměním vůbec. Dnes tisíckrát opakované klišé o otevírání oken do Evropy není tedy nic nového, spíše se nabízí otázka kolikrát ještě? Devadesátá léta byla obdobím velkých nadějí, zvratů, heroických činů i osobních tragédií. Životní osudy básníka, kritika, kreslíře, ale i aktivního spolupracovníka Sokola, Karla Hlaváčka jsou pro tuto dobu v mnoha směrech typické.