Partikularismus v Německu

Prostor střední Evropy ovládala Svatá říše římská. Římští králové, a byli-li korunováni v Římě papežem i římští císařové, si činili nárok na země německé a Itálii, zejména severní a jižní, protože ve střední části vládl papež. K říši patřilo též české království. Po německé dynastii otonské stála v 11. a ve 12. století v popředí evropské politiky německá dynastie sálská.

Smrtí Jindřicha II. v roce 1024 vymřel po meči královský rod saských Otonů. Při volbě nového krále se duchovní a světští velmoži přidrželi zásady co možná nejbližšího příbuzenství s předešlým královským rodem a zvolili Konráda, nejstaršího mužského příbuzného Otonů v ženské linii. Konrád II. byl pouhý hrabě z okolí Špýru, kde vlastnil rodinné statky. Rod, který založil, dostal své jméno „Sálští“ až v pozdním středověku jako dodatečnou připomínku sálských Franků z doby stěhování národů. Jako král se Konrád II. držel tradiční linie raně středověké vlády. Snažil se hájit královská práva a statky, roku 1027 byl v Římě korunován na císaře a projevil se jako zbožný a dobročinný panovník, když založil ve Špýru dóm jako rodovou hrobku. Po něm nastoupil na trůn v roce 1039 jeho syn Jindřich III., a spolu se svou zbožnou manželkou Agnes mocně podporoval začínající snahy o církevní reformu (potíral sňatky kněží (nikolaitismus) a prodej úřadů (simonie), do té doby v církvi běžné zvyklosti).