Prolegomena k fenomenologii smyslu lidského života v pozdních esejích Jana Patočky

Když jsme před dvěma lety, v listopadu 2002, u příležitosti 95. výročí narození českého filosofa Jana Patočky, zorganizovali v Praze z iniciativy profesora Lestera Embreeho z Floridy mezinárodní konferenci, na níž byla založena světová Organizace fenomenologických organizací, snažil jsem se ve své přednášce o Patočkově fenomenologickém pojetí dějin předvést, že Jan Patočka je mimo jiné právě myslitelem konfliktu. Stimulovala ho k tomu nejen jeho životní zkušenost intelektuála, či lépe řečeno duchovního člověka a myslitele 20. století, jež bylo především stoletím naplněným válkami a totalitárním znásilňováním národů ve světovém měřítku, nýbrž i jeho zkušenost myslitelská. Na začátku své filosofické dráhy prožil s podporou Humboldtovy nadace rok 1933 ve Freiburgu, kde připravoval svou habilitační práci pod vedením emeritovaného Edmunda Husserla a oficiálně navštěvoval přednášky tehdejšího rektora univerzity Martina Heideggera. Měl tehdy možnost proniknout s pomocí Husserlova asistenta Eugena Finka do tehdy již zjevného sporu mezi Husserlovým a Heideggerovým pojetím fenomenologie. Patočka se pak po celý život snažil v tomto filosofickém sporu orientovat a nějakým způsobem jej vyřešit (aufheben, resolve). Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že právě toto úsilí ho motivovalo v celé jeho filosofické práci a přivedlo k výsledkům, které ještě dlouhou dobu nebudeme moci nechat bez povšimnutí.