Renesance a manýrismus ve výtvarném umění

Jestliže země zaalpské Evropy přizpůsobovaly renesanční výtvarný názor svým podmínkám, platí to tím spíše o českém prostředí, v němž husitské dědictví posílila nastupující reformace. Proto má česká výtvarná renesance svůj typický ráz. Postrádá monumentalitu i titánský rozlet a působí zdrobnělým, tichým, důvěrným a uklidňujícím dojmem, který nezapře určitou provinciálnost. Zvláště patrné je to v případě architektury. Pouze královské objednávky z konce 15. a počátku 16. století (renesanční prvky Vladislavského sálu, tzv. Ludvíkovo křídlo Pražského hradu) představují velkorysé projekty, třebaže srůstající s gotickým východiskem. V porovnání s nimi je čistě renesanční stavbou Královský letohrádek (nesprávně zvaný Belveder) v severním sousedství Pražského hradu, postavený podle návrhu italského stavitele Paola della Stelly ve druhé třetině 16. století. Stavba, považovaná za nejhezčí renesanční objekt severně od Alp, působí i dnes v českých poměrech cizokrajně a nezvykle. Není to náhoda. Pro plné převzetí italské renesanční architektury neexistovaly v českých zemích totiž ani vhodné přírodní podmínky.