Oldřich Mikulášek

Oldřich Mikulášek byl básníkem lásky, básníkem Moravy, básníkem lyrickým, básníkem občas i epickým, básníkem moralistickým a hlavně básníkem lidským. Byl básníkem každého z nás a byl básníkem, který nikdy nestál nad věcí, jako by se ho osobně nedotýkala. Bývá také označován za jednoho z nejosobitějších básníků české literatury. Vždy zůstával sám sebou a s dobovými společenskými i literárními vlivy se dovedl vyrovnat po svém. „V jeho poezii nalezneme stopu po neúprosnosti záznamů reality v pojetí Skupiny 42, občanské motivy poválečné lyriky, chvilkovou závrať z nové společenské situace po roce 1948, osudovou niternost v následujícím období i ztišení do poloh civilního vyrovnání po roce 1981, roce opětného básníkova návratu do oficiálního oběhu literatury. Mikulášek zanechal české lyrice osobitý básnický rukopis hlavně tím, že ve všech svých vývojových fázích dokázal být sám sebou, nezaměnitelný.“1) Ale nikdy se nedokázal odpoutat od své rodné jižní Moravy, od místa plného vinné révy, smíchu a zpěvu. A tak alespoň jeden přívlastek si ve svém úvodu dovolím – Oldřich Mikulášek byl moravský básník.