Protetické náhrady horní končetiny

Při návrhu a konstrukci protézy jsou velice důležité znalosti soudobé protetiky a amputačních technik používaný při výkonech, jelikož se v dnešní době vyrábějí protetické náhrady individuálně dle potřeb uživatele.

Amputace

Jako amputaci definujeme odstranění periferní části těla včetně krytu měkkých tkání s přerušením skeletu, která vede k funkční anebo kosmetické změně s možností dalšího protetického ošetření.

Amputace v průběhu doby zaznamenali svůj vývoj. Nejprve se prováděli takzvané gilotinové (cirkulární) amputace. Krvácení se zastavovalo zaškrcením pahýlu, zákrok byl prováděn bez anestezie. Laloková amputace, při které se již podvazovali cévy, využívá muskulokutánní (svalově kožní) laloky k vytvoření měkkého krytu pahýlu. Obě zmíněné techniky se běžně používají i dnes s částečnými změnami.

Po rozdělení na gilotinové a lalokové se amputace dále dělí dle provedení na otevřené a zavřené. Při otevřené amputaci není rána primárně uzavřena, tudíž bude třeba ještě jedna či více operací k vytvoření kvalitního pahýlu. Ty jsou indikovány v případě infekce, kontaminace tkání a těžkého zhmoždění. Díky vývoji protetiky není již nutné respektovat amputační schémata a umístění jizvy. Na druhou stranu musíme vzít v úvahu objímku pahýlu a mechaniku protézy, aby byla protéza funkce schopná. Pokud amputace přeruší svalstvo jedné skupiny, je možné je spojit se svaly skupiny opačně působící. Nejčastěji se sešívají flexory s extenzory (neplatí u prstů). Druhá možnost je vytvořit nový svalový úpon a na ten pak sval přichytit, tato technika se nazývá myodéza.