Prusko-Rakouská válka (1866)

Politicka situace
Vidensky kongres v roce 1815 uzavřel období napoleonských válek a mimo jiné souhlasil s vytvořením Německého spolku (Bundu) jako volného svazku 41 německých království, knížectví a svobodných měst. Jeho členem a zároveň i předsedajícím státem bylo Rakouské císařství, které zahrnovalo České království, Uherské království, severní Itálii a území v Polsku.
Dalším velmi ambiciózním státním útvarem Německého spolku bylo Pruské králoství, do jehož čela se v roce 1858 postavil energický, pokrokově uvažující a tvrdý voják, král Vilém I. Do funkcí ministerského předsedy pruské vlády a zároveň ministrem zahraničních věcí byl roku 1862 jmenován Otto von Bismarck. Cílem tohoto schopného a progresivního diplomata bylo pokračovat ve vojenských reformách a v následujících letech vytlačit Rakousko z Německého spolku a převzít jeho vedoucí úlohu Pruskem. Toho chtěl dosáhnout za účelem sjednotit jednotlivé samostatné státy a vytvořit jakési „nové Německo“. Prostředkem k tomu mělo být podle Bismarcka „železo a krev“. Na jeho pangermánské vize navazoval ve svých teoriích například i Adolf Hitler.