Jan Keller: 12 omylů sociologie

Předtím než bude přistoupeno k samotné práci o knize Jana Kellera budiž zde uvedeno několik úvodních slov v obecném duchu.
Jak již sám název napovídá jedná se o dílo pohlížející na sociologii kriticky. Je však až překvapivé, do jaké míry tato kritika v řadě pasáží narůstá a často by se dala označit za čirý výsměch. Tento fakt je o to podivuhodnější, že autorem knihy je sociolog. Z tohoto pohledu je jeho přístup řekněme nejasný. Patrně je jeho cílem totální reforma celého systému sociologické vědy. Nebo snad chce naznačit, že sociologie je vědou nepotřebnou? Tyto myšlenky se musí vynořit v mysli většiny čtenářů této knihy a veškeré tyto pochybnosti o smysluplnosti sociologického zkoumání a vůbec existence sociologie jako takové by se daly shrnout jedinou otázkou: „Tak na co my tu sociologii vůbec máme?”
Autor svými myšlenkami poukazuje především na nesprávné zaměření sociologického bádání a teoretizování. Jakkoli se jeho pojetí jeví jako racionálně podložené, přináší však další otázky: Je autor jediným členem celé sociologické obce, který si povšiml těchto snad až zásadních omylů, nedostatků a chyb? A pokud není, tak proč dosud nedokázala skupina těch, kteří mají stejný názor na věc jako autor, sociologii zrekonstruovat a zaměřit správným směrem?
Celá kniha je rozdělena do čtyř tematických bloků, přičemž každý z nich je dále rozčleněn do tří kapitol. Každá kapitola obsahuje odhalení určitého nedostatku i s příčinami jeho vzniku.
V úvodu knihy se autor zmiňuje o dvou vysvětleních krize sociologie, kdy v prvním případě je chyba v sociologii samotné a v případě druhém v předmětu jejího zkoumání, tedy ve společnosti. Autor však dále uvádí, cituji: „Tato knížka chce nabídnout vysvětlení třetí. Sociologie se ocitla v krizi proto, že zároveň svět konkrétních lidí trestuhodně přehlíží a zároveň pouze reprodukuje některé jeho nejběžnější a nejbanálnější rysy. Sociologie na jedné straně od skutečných lidí abstrahuje a vzdaluje se jim, aby na druhé straně velkou oklikou dospěla k vysoce abstraktnímu vyjádření něčeho, co tito skuteční lidé prožívají zcela konkrétně i bez ní.”
Z tohoto citátu se dá vyvodit závěr, že autor vidí hlavní příčinu upadání sociologie v jejím vlastní vnitřní rozpornosti. Na jedné straně dělá cosi nového, avšak ve výsledku se stejně vrací ke starému, jen poněkud z jiného pohledu, tudíž je uzavřena v bludném kruhu. Sociologii popisuje jako nauku o společnosti, která se však o společnost nezajímá, v důsledku čehož se na straně druhé přehlížená společnost přestává zajímat o sociologii, protože je jaksi zbytečná.
Výše uvedená fakta by mnohé mohla vést k ukvapenému závěru, že celá tato publikace je buď jen komickým výstřelkem pro pobavení sociologické obce, nebo že autor se patrně zbláznil.