Křesťanské pojetí člověka ve středověku a nyní

Úvod
Křesťanství zaujímá ve společnosti důležité postavení. Nynější pohled na osobu ve filosofické antropologii, je založena hlavně na křesťanské nauce. Já jsem si toto téma zvolila z osobního zájmu o pojetí člověka, jak v náboženstvích obecně, tak i konkrétně v katolické církvi.

1. Člověk jako obraz Boha
Obrovský posun ve výkladu člověka nastává v době rozpadu a zániku řeckého a římského filozofického myšlení. Do pozadí ustupuje myšlenka, že člověk má usilovat o sebepoznání a sebezdokonalení, s cílem žít lépe. Filozofické úvahy se obrací k posmrtnému životu, podřízenosti vůči Bohu a možnému determinismu. Cílem je sladit víru s myšlenkami Bible a filozofickým výkladem člověka a světa. Jeví se značné úsilí o spojení víry s rozumem. Člověk, jako tvor Boží, je výtvorem Boha stvořitele - to je základní teze křesťanského pojetí člověka. Život máme jen propůjčen, je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha a stále s ním zůstává ve zvláštním vztahu. Bůh je pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Jsme stvořeni k obrazu Božímu: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Člověk vyniká v díle stvoření, na rozdíl od ostatních tvorů má schopnost si své stvoření uvědomit, je si vědom toho, že existuje jen díky Bohu, chápe svoji existenciální závislost na něm a může usilovat o spojení s ním, porozumění mu.