Křižové výpravy

V Palestině byly náboženské, kulturní i politické vztahy vždy velmi komplikované. A ostatně, není se co divit. Téměř po dvě století se na Levantu postupně hnaly vlny Evropanů, nejdříve s cílem osvobodit Svatou zemi od muslimů a později ve snaze své državy uhájit proti v mnoha směrech vyspělejšímu nepříteli. Ze západu sem přicházeli poutníci, jednotliví ozbrojenci, ale i celé armády. Křížové výpravy byly něčím víc, než pouze pověstnou řadou jednotlivých tažení. Byl to neustálý pohyb románských a severských národů na Blízký východ, na který se dívali jako na posvátnou zemi, kde žil a zemřel jejich spasitel. Do té doby zde však veškerá náboženství žila ve vzájemné shodě. Vždyť již v pátém století byl Jerusalem prokazatelně nejnavštěvovanějším místem křesťanstva, přestože si západní vládci mohli nechat o ovládnutí Palestiny leda tak zdát. To vše platilo i v jedenácté století. Co tedy přimělo Evropu rozpoutat obrovskou vlnu tažení proti Východu? Pravou příčinou křížových výprav nebyl útlak nebo snad ničení svatých míst (vždyť pro každého pravověrného muslima je Jerusalem třetím nejposvátnějším městem hned po Mekkce a Medině), ale něco zcela jiného.