Otokar Chlup

Stojí za povšimnutí, že pedagogové malých národů bývají světovější, tj. internacionálnější, než pedagogové národů velkých. Je to dáno tím, že autoři, jejichž mateřštinou je některý světový jazyk (francouzština, angličtina, ruština, němčina, španělština), mají pro sebe relativně dostačující zázemí v odborné literatuře vlastní země a nepociťují tak naléhavě potřebu čerpat z jiných literatur. Listujete-li např. v antologiích francouzských, setkáváte se v nich hlavně s Francouzi. Listujete-li v antologiích německých, nalézáte v nich především Němce atp. Do značné míry to platí i o seznamech literárních pramenů v různých pedagogických publikacích. Naše pedagogická literatura je naproti tomu orientována mnohem více internacionálně, i když čerpá také z domácích tradic. A tak dospívá k syntézám, jaké vždycky nenajdeme ani u velkých národů. Příkladem takové syntézy, v níž jsou zahrnuty vedle tradic českých i názory pedagogů německých, francouzských, anglických a ruských, počal vytvářet na počátku tohoto století Otokar Chlup, navazuje tak na Lindnera, Drtinu, Čádu a další pedagogické autory, kteří otevírali našim učitelům širší vědecké obzory. Nebyl to pouhý elekticismus, vybírající „ode všeho trochu“, ale osobitá syntéza, podmíněná přístupem autorovým. U Chlupa byla spoludeterminována zejména třemi činiteli, kteří ji vtiskovali určitý specifický, a to v jádře pokrokový charakter. Byla to především Chlupova osobnost, tíhnoucí k humanitně orientovaným koncepcím, za druhé vliv domácích tradic, zvláště díla Komenského, a za třetí politický vývoj Chlupův, orientující se směrem demokraticky levicovým.