Politické stranictví na úrovni obcí a regionů v ČR

Z hlediska připravenosti České republiky na strukturální politiku EU má mimořádný význam dokončení reformy veřejné správy, decentralizace a rozvoj politického procesu na subnacionálních úrovních, tedy v obcích a regionech. Zásada subsidiarity, která se uplatňuje při využívání strukturálních fondů a fondu soudržnosti, klade vysoké nároky na efektivnost politického rozhodování spojeného s regionálním, komunitním a místním rozvojem. Novým možnostem, jež se otvírají, musí vycházet vstříc regionálně a lokálně motivované politické aktivity. V tomto kontextu získává nové podněty a nový rozměr politické stranictví na úrovni obcí a regionů.

Problematika politického stranictví a stranických systémů patří k nejzajímavějším a také k nejpropracovanějším oblastem politologické teorie i empirického výzkumu. Platí to však především o politickém stranictví, jež se projevuje na národní (parlamentní) úrovni, zatímco lokální a regionální politické stranictví dlouho zůstávalo zcela stranou zájmu. Má to řadu příčin — od přežívajícího centralistického přístupu k politickým vztahům a rozhodovacím procesům přes nižší mediální atraktivnost tématu až po obtížnost problematiky spojenou s nutností rozsáhlého a náročného terénního výzkumu s nejistými výsledky. V poslední době se však objevují náznaky, že do centra pozornosti se dostává i politický proces na lokální a regionální úrovni. Souvisí to nepochybně s přípravami ČR na vstup do EU a s pokračující reformou veřejné správy, zejména s ustavením krajů a s posílením samostatné působnosti obcí. V roce 2000 byl podnícen zájem o regionální stranictví volbami do krajských zastupitelstev (viz např. sborník Krajské volby 2000). Objevují se pokusy aplikovat teorie koalic a stranických systémů na komunální politiku (viz Jüptner 2001). Cílem tohoto příspěvku je přiblížit rozdíly ve stranických spektrech, případně volebních preferencích mezi obcemi různých velikostních kategorií a také vzhledem k regionální a parlamentní politické scéně.