Seminární práce do předmětu Manažerské metody a techniky

Etika je jednou z nejstarších teoretických disciplín, která vznikla jako součást filozofie. Termín etika pochází z řeckého slova "ethos", což znamená obyčej, mrav, charakter nebo způsob myšlení. Zásluhou Aristotela se začala vztahovat pouze na mravnost a v podobě slova etika pouze na filozofickou disciplinu, zabývající se mravností a mravními ctnostmi člověka. Etika je tedy vědou o morálce a morálka je předmětem jejího zájmu. Člověk si vytvořil etiku jako nástroj na zkoumání toho, co je pro něj v praktickém životě nesmírně důležité, na zkoumání morálky. Morálka jako obsah etiky obsahuje vše, o čem člověk přemýšlí a co činí vzhledem k nejhlubší rovině svého lidství - k tomu “co má být”, k uskutečňování dobra. Etika, která pouze popisuje mravní jednání a hodnoty, např. jak probíhá rozhodování, co obsahují mravní hodnoty, se nazývá deskriptivní (popisná) etika. V samotném popisu mravního však narážíme na to, že existují určité normy, bez nich by nefungovaly lidské vztahy a lidský život by nebyl zakotven. Člověk se ptá, co má dělat, aby žil důstojným a opravdu lidským životem. Etika se tak stává normativní vědou o lidském jednání. Těžko může být jen neutrální; zaujímá stanovisko, musí obsahovat alespoň základní rysy celkového náhledu na svět a na člověka. Světové názory jsou různé, liší se i etiky? Na první pohled se to zdá pravděpodobné. Ovšem tam, kde člověk vážně uvažuje o svém původu i cíli, o smyslu života a světa, o Bohu a podobně, tam sice existují různé názory, ale také podivuhodná shoda v chápání lidské důstojnosti, svobody, práv i mravních hodnot. Tam, kde vládne světonázorová lhostejnost a nezájem, tam mravní pole zaujímají čistě krátkodobé a krátkozraké cíle egoistických zájmů a mravní rozklad.