Specifické poruchy učení - seminární práce

Specifické poruchy učení mohou být definovány jako: neočekávaný a nevysvětlitelný stav, který může postihnout dítě s průměrnou nebo nadprůměrnou inteligencí, charakterizovaný významným opožděním v jedné nebo více oblastech učení.
Oblasti učení postižené ve specifických poruchách učení mohou být rozděleny do dvou skupin.
První skupina se skládá ze základních školních vědomostí: čtení, psaní, pravopis, matematika a jazyk (jak porozumění, tak vyjádření). Měříme relativně jednoduché vědomosti, které mají základní význam k úspěchu ve škole.
Druhá skupina se skládá z oblasti učení, které jsou též životně důležité, ale jsou takto mnohem méně chápány. To zahrnuje učení se takovým vědomostem jako je vytrvalost, sebekontrola, sociální způsobilost a koordinace pohybů.
Zvláštní poruchy učení jsou obvykle diagnostikovány od věku osmi let, když je dítě ve škole a často se plně neprojeví, dokud není vyžadována hlubší školní práce.
Obtíže se čtením byly první formou specifických poruch učení, které byly popsány.V roce 1878 popsal německý lékař dr. Kussmaul muže, který nebyl schopný naučit se číst. Muž měl normální inteligenci a získal adekvátní vzdělání. Dr. Kussmaul nazval tento problém čtecí slepotou.
V roce 1977 se dosáhlo bodu zlomu, když byl v USA schválen zákon, který zajišťoval práva amerických dětí se specifickými poruchami učení na vhodné ohodnocení a nakládání s jejich problémem.1)