Specifické rysy koncepce rodinné politiky Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky - směřujeme i v této oblasti do EU?

Vyjděme z faktu, že vlády nám tří blízkých zemí, tedy zemí s transformujícími se ekonomikami, přijaly oficiální koncepci státní rodinné politiky. Na Slovensku to bylo v červnu 1996, v Polsku v listopadu r. 1999 a v Maďarsku v březnu r. 2000. V České republice probíhají v rámci Republikového výboru pro děti, mládež a rodinu práce na přípravě podobného materiálu. Tato skutečnost, zdá se, potvrzuje existenci celospolečenského problému, který je alespoň v některých momentech jmenovaným zemím společný a na který se rozhodly reagovat podobným způsobem. Není ji stě bez zajímavosti, že šlo o vlády odlišně politicky orientované. Na základě toho jsme oprávněni vyslovit hypotézu, zeza jistých okolností není tento problém a jeho reflexe tolik záležitostí politického přístupu jako spíše záležitostí jeho společenské naléhavosti.
Ony jisté okolnosti nejsou v sociologické a demografické literatuře neznámy. U nás je dokladuje např. bohatá diskuse demografii a sociologů, která vrcholila vletech 1996-1998 (Rychtaříková, Rabušic, Kučera, Srb a další). O negativním dopadu transformačního procesu na rodiny s dětmi se jednoznačně vyjádřily i některé nejvyšší politické autority, hovoří o něm i programové prohlášení vlády z r. 1998. Vytvoření koncepce státní rodinné politiky žádá Sociální doktrína ČSSD a obdobně se tento požadavek objevuje v Návrhu sociální doktríny CR.
V r. 1998 si položil nestor naší sociologie rodiny prof. Možný obecnější otázku, zda i u nás platí teze FerdinandaMounta vyslovená v r. 1982, že každá revoluce je inherentně nepřátelská rodině. Protože „každá revoluce chápe rodinu jako konkurenční loajalitu a oslovuje člověka jako individuum: jen individua se dají transformovat v dav. Charismatičtí vůdci neradi vidí mezi sebou a davem jakékoli mezostruktury, a rodinu už ze všech nejméně". A následuje logická Možného otázka: „Je rodině nepřátelská i kapitalistická revoluce, kterou prožíváme?" (Možný 1998, str. 6-7). Odpovědí je zdůvodnění, že velká rodina, tedy více dětí, nepatří u nás do obrazu úspěchu, který by byl jako vysoká hodnota prezentován společenskou reprezentací žité reality. Vyjádřeno jednodušeji, prezentovat rodinu s dětmi jako společenský úspěch se nezdá politikům v transformujících se ekonomikách dosti politicky rentabilní. Této logice se však fakt přijetí koncepcí státní rodinné politiky ve třech výše jmenovaných státech vymyká. Buď tedy jejich političtí vůdci nemají tendenci chovat se výše popsaným „revolučním" způsobem, nebo existuje dostatečně silný tlak jiných struktur s politickým vlivem, které „osvědčený recept" s určitým časovým odstupem oslabují. Z hlediska sebezáchovné tendence společnosti by šlo o celkem pochopitelné jednání.