Laboratorní cvičení z fyziky - skripta

1 Fyzikální veličiny a jejich jednotky
Hlavním zdrojem poznatků ve fyzice (jako ostatně v každé přírodní vědě) je pozorování
a pokus. Základním úkolem při tom je měření fyzikálních veličin. Termín fyzikální veličina
obvykle popisuje některou konkrétní vlastnost zkoumaného objektu, příp. jeho stav. Tak
například moment setrvačnosti J je mírou setrvačných vlastností tělesa v rotaci kolem dané
osy.
Fyzikální veličiny jsou dvojího charakteru:
Veličiny extenzivní neboli tzv. množství, které popisují kvantitativní vlastnosti těles
(soustav). Jejich základní vlastností je aditivnost - při skládání těles ve složitější soustavy se
tyto veličiny sečítají. Mezi extenzivní veličiny patří hmotnost, náboj, délka, teplo aj. Při měření
extenzivní veličiny se zvolí určitá její hodnota za jednotku a pak se srovnává, kolikrát je
měřená veličina větší nebo menší než tato jednotka.
Veličiny intenzivní neboli stavové, které popisují kvalitativní, jakostní vlastnosti těles
(soustav). Pro stavové veličiny je typické, že při skládání těles jednodušších ve složitější se
vzájemně vyrovnávají. Při určování jejich velikosti je nutno postupovat jinak, než
u extenzivních veličin. U veličin intenzivních se nejprve stanoví stupnice jednotlivých stavů,
které přiřadíme čísla. Při vlastním měření pak zjišťujeme, s kterou hodnotou na této stupnici
souhlasí stav měřené veličiny. Stupnici zpravidla definujeme tak, že různé stavy jednoznačně
přiřadíme k velikosti určité veličiny extenzivní - např. teplotní stupnici definujeme tak, že
teplota je přímo úměrná objemu určitého množství látky. Příkladem intenzivní veličiny je
teplota, tlak, potenciál aj.
Poněkud zvláštní postavení mezi fyzikálními veličinami má čas, který narůstá jedním
směrem (tzv. veličina protenzivní).