Organická chemie

Základní principy organické chemie

Organická chemie byla původně definována jako chemie těch sloučenin, které tvoří živou hmotu a o nichž se předpokládalo, že je nelze připravit v laboratoři ale že k jejich vzniku je potřeba jistá životní síla (vis vitalis)-tzv. vitalistická teorie.
Ke konci této teorie významně přispěl experiment německého chemika Friedricha Wöhlera, který zahříváním kyanatanu amonného (anorganická látka) připravil močovinu (látka organická).
Dnes obecně přijatá definice organické chemie zní: organická chemie je chemie sloučenin uhlíku.
Struktura organických sloučenin
K popisu struktury organických sloučenin používáme celou řadu vzorců.
Nejméně informací je obsaženo v empirickém vzorci. Empirický vzorec uvádí pouze druh atomů a jejich relativní zastoupení v molekule. Příkladem empirického vzorce je (CH2)n. Z tohoto můžeme určit, že daná sloučenina obsahuje 85.7% uhlíku a 14.3% vodíku. Pokud se nám u dané sloučeniny podaří určit i její molekulovou hmotnost pak můžeme určit koeficient n v empirickém vzorci a dostat tak vzorec sumární. Např. pro molekulovou hmotnost 84 a empirický vzorec (CH2)n dostaneme koeficient n = 6 a tedy sumární vzorec C6H12. Informaci, jaké atomy jsou vzájemně spojeny a jakými vazbami nám poskytuje strukturní vzorec. Pro C6H12 lze mimo jiné napsat strukturní vzorec odpovídající cyklohexanu. Jeho stručnější verzí je vzorec racionální, který vynechává některé nebo všechny vazby, případně i symboly pro jednotlivé atomy: