Skriptá z předmětu Organická chemie

Organická chemie prošla v uplynulých padesáti letech velmi bouřlivým vývojem, který byl dán rozvojem metodologie organické syntézy, instrumentálních a analytických metod, přístrojového vybavení, komerční dostupnosti mnoha základních sloučenin i meziproduktů, praktických aplikací v celé řadě oborů a v neposlední řadě i rozvojem výpočetní techniky a chemické informatiky. Svým rozvojem organická chemie zásadním způsobem ovlivnila i celou řadu materiálových oborů dnes poznamenaných odklonem od klasických kovových materiálů. Proto mezi organickou chemií a dalšími obory poznání neexistuje striktní dělítko.

Výuka organické chemie na vysokých školách chemického zaměření již léta naráží na podstatný problém, kterým je naprostá absence kvalitní učebnice. Česká literatura o základech organické chemie není příliš rozsáhlá a mezi klasické a dnes již koncepčně zastaralé příručky v učebnicového charakteru lze zařadit knihu Organická chemie (O. Červinka, V. Dědek, M. Ferles, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1969), která byla později přepracována a obsahově zredukována na knihu Organická chemie (O. Červinka, V. Dědek, M. Ferles, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1980). Její reedice vyšla v roce 1991 (Intbrmatorium). Od té doby nebyla vydána žádná učebnice organické chemie vysokoškolského charakteru. Proto se dnes pro studium organické chemie doporučuje celá řada zahraničních učebnic odrážející moderní poznatky a koncepci výuky, jako např. Organic Chemistry (F. A. Carey, 6th Ed., McGraw Hill, 2004), Organic Chemistry (J. E. McMurry, 6th Ed., Brooks Cole, 2003), nebo Organic Chemistry (K. V.C. Vollhardt, N. E. Schore, 4th Ed., W. H. Freeman 2002). Jejich širší aplikaci však stále brání nízká jazyková vybavenost studentů chemických oborů.

Předložená skripta by měla do jisté míry zacelit nedostatek primární studijní literatury organické chemie a studentům nových bakalářských studijních programů dát podklad pro úspěšné zvládnutí předmětu Organická chemie I. Skripta jsou koncipována na principu struktura-reaktivita, tj. na základě toho, co lze vyčíst ze struktury, jsou dále diskutovány základy reaktivity a mechanismů jednotlivých tříd sloučenin. Vzhledem k tomu, že kurs Organická chemie I je plánován jako povinný pro všechny bakalářské studijní programy VSCHT, obsah výuky je koncentrován na výklad problematiky reaktivity uhlovodíků a jejich základních monofunkčních derivátů (alkany, alkeny, alkyny, aromáty, halogenderiváty, organokovové sloučeniny, hydroxyderiváty, karbonylové sloučeniny, karboxylové kyseliny a jejich funkční deriváty, dusíkaté organické sloučeniny). Na tento minimální základ pak navazuje volitelný předmět Organická chemie II, který probírané poznatky dále rozšiřuje včetně syntézy jednotlivých tříd sloučenin.

V průběhu psaní těchto skript se ukázalo, že v české chemické literatuře chybí detailnější a snadno pochopitelné zpracování změn v nomenklatuře organických sloučenin, ke kterým došlo v nedávné době. Úvodní kapitola proto mj. v rozšířené podobě přehledně diskutuje nomenklaturu organických sloučenin včetně stereochemického názvosloví.