Technická diagnostika a spolehlivost - Provoz a údržba strojů

Zvyšování provozuschopnosti a provozní spolehlivosti, zajištění delších intervalů mezi údržbářskými odstávkami, efektivní využití pracovníků údržby, lepší a efektivní technická podpora, účinnější využití informací apod., jsou svým způsobem celkem známé cesty zvyšování produktivity výroby, ale bohužel ne vždy plně využívané nejen v českých, ale i zahraničních podmínkách. Efektivnost a zisk je většinou dosahován pomocí outsourcingu výroby, tzn. ne údržby pojímané jako procesně technická činnost daného výrobního procesu.

Základním znakem jakosti každého výrobku, resp. výrobního stroje je spolehlivost, kterou v nejobecnější rovině chápeme jako stálost užitných vlastností během provozního nasazení, což nepřímo znamená systematické vytváření předpokladů a podmínek k dosažení dostatečné jistoty. Jediným nástrojem zajištěnosti dostatečné spolehlivosti se tak stává údržba.

Je nutné si plně uvědomit, že v dnešním moderním podnikání se pak nástroji řešení stávají i dříve opomíjené problémy, ke kterým patří především údržba za podmínky jejího systémově procesního chápání. Cílem každé údržby je v nejjednodušším a základním pohledu udržovat výrobní zařízení v technicky dobrém a provozuschopném stavu při vynakládání optimálních nákladů. Splnění daného cíle je velmi obtížné, údržba jako taková sice patří k základním procesům každé výroby, ale je procesem velmi rozporným, neboť na straně jedné spotřebovává finanční prostředky, pracovní sílu, snižuje časový fond apod. a na straně druhé odstraňuje následky opotřebení, tzn. prodlužuje životnost a zvyšuje provozní spolehlivost apod., tedy nesporný užitek. Jak je zřejmé, tak je možno také říci, že každá výrobní společnost se pokouší o nemožné „řešení začarovaného kruhu“, resp. „kvadraturu kruhu“.

Jedná se tedy o řízení procesu, který se svojí složitosti blíží řízení výrobní společnosti, který vždy má určitou dávku neurčitelnosti při svém řešení, kterému je jeho složitost a neurčitost navyšována lidskou složkou, resp. řízením lidských zdrojů, neboť je všeobecně známo, že chování každého systému jehož součástí jsou lidé nelze nikdy úplně předpovědět.

Údržba se tak stává nedílnou a integrující součástí každého toku výrobního procesu výrobní společnosti, je-li chápána jako procesně technická činnost, tzn. potřebuje definovat vizi a strategii, formulovat opravdu měřitelné a kontrolovatelné cíle, zjednodušit procesy a nároky na zdroje, zjednodušit strukturu a zvýšit motivaci lidí, využívat zpětných a dopředných vazeb apod., a tím vytvořit předpoklady správního fungování nejen údržby, ale celé výrobní společnosti.

Dnešní poznatky jednoznačně vedou k následujícímu základnímu faktu - neexistuje univerzální recept na řešení systému údržby výrobních společností. Každý systém musí respektovat charakter výrobního procesu a podmínek, tzv. existují obecné zásady jež při systémovém procesním chápání jsou aplikovatelné na danou konkrétní verzi systému údržby výrobní společnosti. Právě předpokládané skripta by měla seznámit s těmito obecnými zásadami a metodikou jejich aplikace.