Hledej
Zobraz:
Univerzity
Kategorie
Rozšířené vyhledávání
12 659 projektů
0 nových
Učebnice obecné psychologie
«»
| Přípona .doc |
Typ skripta |
Stažené 0 x |
| Velikost 3,4 MB |
Jazyk český |
ID projektu 9687 |
| Poslední úprava 20.02.2017 |
Zobrazeno 971 x |
Autor: clean.bandit |
Sdílej na Facebooku |
||
| Detaily projektu | ||
- Cena:
6 Kreditů - kvalita:
88,8% -
Stáhni
- Přidej na srovnání
- Univerzita:Univerzita Hradec Králové
- Fakulta:Pedagogická fakulta
- Kategorie:Humanitní vědy » Psychológia
- Předmět:Psychologie
- Studijní obor:-
- Ročník:3. ročník
- Formát:MS Office Word (.doc)
- Rozsah A4:383 stran
1 Psychologie jako vědní obor
Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Aplikované psychologické obory se pokoušejí využít nashromážděné poznatky při řešení praktických problémů téměř ve všech oblastech společenského života.
Vývoj psychologie, která se vydělila z filosofie ve druhé polovině 19. století, od počátku provází spor o její přírodovědeckou či duchovní podstatu. Zakladatel psychologie Wilhelm Wundt (1832-1920), stejně jako mnoho dalších průkopníků nově vznikajícího oboru, zastával názor, že psychologie by měla být empirická a experimentální věda. K tomuto pojetí rané psychologie přispěl logický pozitivismus -v 19. století vlivný filosofický směr. Jeho tvůrce Auguste Comte (1798-1857) zdůrazňoval, že novodobí vědci by měli omezit předmět studia filosofie a vědy vůbec na říši objektivně pozorovatelných jevů a nezpochybnitelných faktů. (Ferré, 1997, str. 420.) Proti přírodovědecky orientované psychologii se postavil německý filosof Wilhelm Dilthey (1833-1911), představitel tzv. duchovědné psychologie. Dilthey dospěl k závěru, že zatímco přírodní vědy se mohou do jisté míry uspokojit dosavadním faktickým objektivismem, vědy duchovní musí nakládat s výchozími vstupy a podněty zcela jinak. V duchovní oblasti (např. v historii nebo psychologii) s sebou nese každý zdánlivě samostatný fakt svazek významů, kterým je třeba nějak porozumět. Tady podle Diltheye nepomůže abstraktní popis, ale vcítění, pochopení a znovuprožití. Metodou výkladu na základě porozumění se musí stát tzv. hermeneutika, původně vlastně teorie interpretace. Například dějiny „vznikají" až spolu s tím, jak jim rozumíme my, co z nich uděláme, jak je potřebujeme, jak jejich dědictví zakoušíme. Psychologie a její interpretace psychických jevů je historickým výkladům v mnoha směrech podivuhodně podobná. (Blecha, 1996, str. 143-145.) Podle Diltheye by tedy psychologie neměla usilovat o kauzální vysvětlení duševních jevů, ale spíše se snažit pochopit jejich význam v určitém kulturním kontextu, ve vztahu ke kulturním hodnotám, které jsou v různých etapách vývoje značně rozdílné. (Homola, 1990, str. 104.)
Psychologie je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí. Aplikované psychologické obory se pokoušejí využít nashromážděné poznatky při řešení praktických problémů téměř ve všech oblastech společenského života.
Vývoj psychologie, která se vydělila z filosofie ve druhé polovině 19. století, od počátku provází spor o její přírodovědeckou či duchovní podstatu. Zakladatel psychologie Wilhelm Wundt (1832-1920), stejně jako mnoho dalších průkopníků nově vznikajícího oboru, zastával názor, že psychologie by měla být empirická a experimentální věda. K tomuto pojetí rané psychologie přispěl logický pozitivismus -v 19. století vlivný filosofický směr. Jeho tvůrce Auguste Comte (1798-1857) zdůrazňoval, že novodobí vědci by měli omezit předmět studia filosofie a vědy vůbec na říši objektivně pozorovatelných jevů a nezpochybnitelných faktů. (Ferré, 1997, str. 420.) Proti přírodovědecky orientované psychologii se postavil německý filosof Wilhelm Dilthey (1833-1911), představitel tzv. duchovědné psychologie. Dilthey dospěl k závěru, že zatímco přírodní vědy se mohou do jisté míry uspokojit dosavadním faktickým objektivismem, vědy duchovní musí nakládat s výchozími vstupy a podněty zcela jinak. V duchovní oblasti (např. v historii nebo psychologii) s sebou nese každý zdánlivě samostatný fakt svazek významů, kterým je třeba nějak porozumět. Tady podle Diltheye nepomůže abstraktní popis, ale vcítění, pochopení a znovuprožití. Metodou výkladu na základě porozumění se musí stát tzv. hermeneutika, původně vlastně teorie interpretace. Například dějiny „vznikají" až spolu s tím, jak jim rozumíme my, co z nich uděláme, jak je potřebujeme, jak jejich dědictví zakoušíme. Psychologie a její interpretace psychických jevů je historickým výkladům v mnoha směrech podivuhodně podobná. (Blecha, 1996, str. 143-145.) Podle Diltheye by tedy psychologie neměla usilovat o kauzální vysvětlení duševních jevů, ale spíše se snažit pochopit jejich význam v určitém kulturním kontextu, ve vztahu ke kulturním hodnotám, které jsou v různých etapách vývoje značně rozdílné. (Homola, 1990, str. 104.)
Klíčová slova:
psychologie
vědomí
nevědomí
senzorické procesy
vnímání
učení
podmiňování
myšlení
motivace
Obsah:
- Předmluva 11
Poděkování . 13
1 PSYCHOLOGIE JAKO VĚDNÍ OBOR 15
1.1 Cíle psychologie 16
1.2 Předmět studia psychologie z hlediska jejích hlavních směrů 18
1.3 Dělení psychologických oborů 26
1.4 Etické problémy soudobé psychologie 33
2 ZÁKLADNÍ POJMY OBECNÉ PSYCHOLOGIE 42
2.1 Popis základních psychických jevů 43
2.2 Konstrukty a mentální reprezentace 47
2.3 Modely lidské psychiky 49
3 VĚDOMÍ A NEVĚDOMÍ 55
3.1 Vědomí 55
3.2 Nevědomí 71
3.3 Svobodná vůle 75
3.4 Pozornost 77
3.5 Spánek a snění 87
4 SENZORICKÉ PROCESY 100
4.1 Obecná charakteristika smyslových orgánů 101
4.2 Smyslové orgány 107
5 VNÍMÁNÍ 129
5.1 Teorie percepce 129
5.2 Organizace percepčního pole 132
5.3 Rozpoznávání 137
5.4 Prostorové vidění 142
5.5 Vnímání pohybu 144
5.6 Stálost (konstantnost) vnímání 146
5.7 Percepční iluze 149
5.8 Individuální rozdíly ve vnímám 152
5.9 Vliv předběžných podnětů na vnímání („priming") 157
6 UČENÍ 159
6.1 Geneticky naprogramované typy učení 160
6.2 Klasické podmiňování 165
6.3 Operantní (instrumentální) podmiňování 174
6.4 Učení vhledem 188
6.5 Teorie sociálního učení 189
6.6 Internalizační procesy 190
7 PAMĚŤ 193
7.1 Modely paměti 196
7.2 Dlouhodobá paměť 203
7.3 Zapomínání a jeho příčiny 223
8 IMAGINACE 230
8.1 Historický úvod 230
8.2 Definice základních pojmů 232
8.3 Kognitivní přístup k imaginaci 234
8.4 Psychodynamické teorie imaginace 249
9 MYŠLENÍ 262
9.1 Aristotelovy formy myšlení 264
9.2 Pojmy 265
9.3 Myšlenkové operace 268
9.4 Usuzování 273
9.5 Rozhodování 280
9.6 Faktory ovlivňující řešení problémů 285
9.7 Konekcionismus 300
9.8 Magické myšlení 302
10 JAZYK A MYŠLENÍ 305
10.1 Jazyk 305
10.2 Myšlení a řeč 312
11 MOTIVACE 319
11.1 Sebezáchovné motivy . 320
11.2 Stimulační motivy 357
11.3 Komplexní teorie motivace 361
11.4 Sociální motivy 371
11.5 Některé individuální psychické motivy 382
12 EMOCE 386
12.1 Tělesná složka emocí 387
12.2 Výrazová složka emocí 395
12.3 Cítění 399
12.4 Teorie emocí 417
12.5 Funkce emocí v psychickém dění 431
12.6 Úvod do psychoanalytických teorií afektu 433
Literatura 443
Jmenný rejstřík 459
Věcný rejstřík 463