Základy obecné psychologie

Úvod do studia psychologie

Ještě dříve, než začali lidé zaznamenávat svou historii, zajímali se o to, co v určitém okamžiku sami prožívají. Hledali společného jmenovatele pro střídající se stavy vědomí, jako jsou bdění a spánek, bezvědomí a smrt. Lidé odpozorovali, že nebytí je spojeno se zástavou dechu a také první nadechnutí novorozence znamená probuzení jeho životní aktivity. Dýchání bylo nejviditelnějším projevem života, výměnou vzduchu mezi organismem - člověkem a okolním prostředím. Vzduch tak dal vzniknout neviditelné látce, která se stává v mysli člověka životodárnou silou a byla nazývána duší. Duše oživovala tělo a propůjčovala mu zvláštní, často nevysvětlitelné schopnosti.

Mezníkem vývoje psychologického myšlení je rozvoj fyziky a mechaniky v 16. a 17. století na území Evropy. Přírodovědné poznatky přinesly další pohledy na souvislosti mezi tělesným a duševním děním. Duševní život byl vysvětlován jako spojování psychických elementů (stop po smyslovém vnímání) v lidském mozku. Tyto elementy pocházejí ze zkušenosti člověka a vytvářejí obsahy lidského poznání. Ze 16. století pochází i označení psychologie (řecky věda o duši) pro to, co se vztahuje k projevům duševního života.

Rozvoj zkoumání duševních jevů souvisí s rychlým rozvojem přírodních věd a kapitalistického výrobního způsobu, kdy se do centra úvah o člověku dostávají otázky po vzniku lidské aktivity, činorodosti a iniciativy. Duševní život člověka se stal předmětem vědeckého zkoumání. Výzkum duševních projevů je spojen se jménem W. Wundta, německého filozofa, který se snažil koncem 19. století odhalit objektivně měřitelnou jednotku duševního života (počitek - pocit). Wundt vyslovil také první teorii o utváření duševního života: asocianismus, která obohatila psychologické znalosti především v oblasti poznávacích procesů.

Novým směrem ve zkoumání duševních jevů byl behaviorismus, kterým americký psycholog J. B. Watson vymezil psychologii jako vědu o chování. Duševní dění v pojetí behavioristů se zúžilo na sledování chování ve smyslu: pokus a omyl. Vnitřní svět člověka považovali za „černou skříňku“ nepřístupnou vědeckému bádání. Přínos behavioristů je však významný zejména v oblasti učení. Působení úspěchu a neúspěchu na chování člověka a účinek odměn a trestů na jeho učení je vkladem behavioristů k rozvoji psychologické teorie.