Vypracované státnicové otázky z Makroekonomie (VŠO)

1. Základní teoretické koncepce

Makroekonomie je součást ekonomie, která studuje chování národního hospodářství jako celku.
V oblasti makroekonomie se můžeme setkat s rozdílnými názory na mnoho problémů. Stanoviska makroekonomů jsou mnohdy naprosto protikladná a odpovědi na stejné otázky odlišné. Tyto názorové rozdíly se prohloubily v 70. a 80. letech 20. stol., rozpadl se hlavní proud ekonomie, který se zformoval po 2. světové válce a přetrval až do 70. let a který představoval většinové názory. Vedle sebe existují různé vědecké systémy, které přistupují k národnímu hospodářství rozdílně, formují odlišné teorie, a tím i různé odpovědi na stejné otázky.

Alternativní přístupy k makroekonomii:
1) Neoklasický či monetaristický přístup
Tento přístup vychází z představy, že trhy disponují dostatečnými samoregulačními silami, které jsou schopny navracet tržní ekonomiku bez výraznějších negativních dopadů do stavu rovnováhy. Vývoj tržní ekonomiky na základě samoregulace je považován za optimální a veličiny, které vytváří, jsou mnohdy označovány jako „přirozené“ (přirozená míra nezaměstnanosti). Pokud je vývoj tržní ekonomiky ovlivňován státními zásahy, vznikají odchylky skutečných veličin od „přirozených“. Takový vývoj je hodnocen jako negativní, protože státní zásahy ve svých důsledcích vychylují tržní ekonomiku z rovnováhy. V oblasti hospodářské politiky je pro tento přístup charakteristické převážně odmítání státních zásahů do ekonomiky. Protože se mnozí představitelé tohoto směru ve svých teoriích navracejí k tradičním názorům, mluví se o určité složce neoklasického přístupu jako o neokonzervativní ekonomii. Bývá sem obvykle zařazován monetarismus, za jehož zakladatele je považován americký ekonom M. Friedman a nová klasická makroekonomie spojovaná zejména s americkým ekonomem R. E. Lucasem. Monetarismus vznikal v 50. letech na Chicagské univerzitě jako kritická reakce na keynesiánskou teorii peněz. Spor se vedl o účinnost monetární politiky - monetaristé ji (na rozdíl od keynesiánců) považovali za účinnější.
Nástup neokonzervativní ekonomie vyvrcholil na přelomu 70. a 80. let zvýšením jejího vlivu na utváření hospodářské politiky ve vyspělých zemích. Nejdále dospěl tento proces ve Velké Británii a v USA, kde v té době vznikl neokonzervativní model hospodářské politiky. Tento model se zaměřoval na boj s inflací, důraz na samoregulační tržní síly, postupné odstraňování přímého zasahování státu do ekonomiky (deregulace). Přinesl snižování daní, omezování sociálních programů, odstraňování cenových a mzdových regulací, ve Velké Británii také privatizaci. Monetární politika se orientovala na řízení peněžní zásoby namísto dolaďování úrokových měr.