Popis:
1. Širší historické a společensko-vědní aspekty vztahu člověka a přírody: antropocentrismus a biocentrismus,
- biologie ochrany přírody má své základy v náboženských a filozofických úvahách, které popisují vztah mezi lidskou společností a přírodním světem
- člověk je v náboženství bytost fyzicky i duševně spojenou s rostlinami a živočichy a jejich okolním prostředí
- taoismus, šintoismus, hinduismus, buddhismus - vysoce si cení živé, neporušené přírody (věří, že intenzivní duševní zážitky a souvislost mezi přírodním a duchovním světem narušují lidské aktivity)
- buddhistické svatyně - staré stromy
- Maoři - spojení člověka, přírody a bohů v jednotu
- František z Assisi -12. st.- ideál rovnosti všeho stvořeného, asketismus, patron ekologie
- v koránu jsou lidé vedeni k odpovědnosti za ochranu přírody
- přírodní národy - uctívání přírody, využívali přírodní zdroje pouze pro své přežití (př. indiáni a bizoni)
- Evropa - antika - antropocentrismus, racionalismus vztahu k přírodě
- antropocentrismus - sebestředný způsob myšlení; uznává pouze hodnotu člověka a všechno v přírodě dělí jen podle toho, co je člověku užitečné nebo naopak škodlivé. Praktickým příkladem může být téměř úplné vyhubení „škodlivých“ dravců nebo zmijí v bohatých zemích, které se nakonec obrací i proti člověku samému.
- Přesvědčení, že člověk je centrum a nejvýznamnější bytost světa. Projevuje se také ve vztahu k živočichům i k veškerému organickému životu. Zvířata a rostliny jsou posuzovány jako objekty, jako něco, co je člověku vzdálené, má zcela jiné kvality a existuje bez vzájemného vnitřního vztahu.
mechanistické chápání přírody (antropocentrismus) = stroj bez hodnoty sama o sobě, soběstačný komplex převážně fyzikálních sil - Descart, Bacon, Newton - všeobecně přijato, přežívá dodnes
- biocentrismus - je filosofickým principem myšlení, jehož podstatou je přesvědčení, že příroda neexistuje proto, aby sloužila lidem, ale naopak. Člověka chápe jako součást přírody, jedním druhem mezi mnoha jinými. Všechny druhy mají právo existence a to nikoli samy o sobě, ale kvůli sobě samým, bez ohledu na jejich užitečnost pro lidstvo.
Klíčová slova:
člověk a příroda
ochrana přírody
legislativa
mezinárodní organizace
ekologické základy
mimolesní zeleň
ochrana dřevin
Obsah:
- 1. Širší historické a společensko-vědní aspekty vztahu člověka a přírody: antropocentrismus a biocentrismus, vědomá a nevědomá ochrana; důvody vedoucí lidstvo k ochraně přírody; příroda - kulturní krajina - divočina. Hlavní historické mezníky vývoje ochrany přírody a krajiny v České republice a ve světě. Ekosofie, hlubinná a mělká ekologie, antropocentrismus, biocentrismus, člověk - prostředí - příroda: aktuální trendy doma a ve světě
2. Nejvýznamnější globální environmentální problémy v ČR a ve světě a jejich vliv na přírodu a na krajinnou sféru, biodivezita a člověk
3. Platná legislativa související s ochranou přírody a krajiny, základní legislativně-správní teze a souvislosti, aplikace v environmentální sféře. Nejdůležitější přístupy k ochraně přírody a způsoby, jak se ochrana zajišťuje. Úlohy hlavních hráčů na poli ochrany přírody: vědeckých pracovníků, státního aparátu, nevládních organizací a dotčených občanů. Státní správa a institucionální struktura v ochraně přírody a krajiny, státní a nevládní orgány a organizace v ochraně přírody a krajiny v České republice.
4. Mezinárodní organizace, programy, dohody a konvence, činné v ochraně přírody a krajiny, zapojení ČR do mezinárodních ochranářských struktur. Člověk a biosféra, příroda a lidstvo, koncepce biosférických rezervací, historie, smysl, poslání, cíle a konkrétní příklady mezinárodní sítě chráněných území, ohrožené a chráněné druhy rostlin a zvířat v Evropě a ve světě.
5. Obecná a speciální územní ochrana přírody a krajiny v ČR. Nástroje obecné ochrany přírody a krajiny, krajinotvorné programy, maloplošná a velkoplošná zvláště chráněná území, zabezpečení, struktura, organizační prvky, ochranářské a environmentální charakteristiky, aktuální trendy. Udržitelný rozvoj území, jeho limity, indikátory a ochrana přírody a krajiny.
6. Světové biomy a mezinárodní síť chráněných území, ochrana světové biodiverzity, hlavní problémové oblasti a rizika. Hierarchie mezinárodní a evropské sítě chráněných území, historické a aktuální problémy, přírodovědná a environmetálně-správní charakteristika vybraných území, ohrožené a chráněné druhy rostlin a zvířat v Evropě a ve světě, konkrétní příklady. Transpozice směrnice o ptácích a směrnice o stanovištích do české legislativy: teoretický background, způsob výběru vhodných území, hlavní principy ochrany a způsob péče o území soustavy Natura 2000, obecná ochrana ptáků.
7. Obecná a zvláštní druhová ochrana přírody a krajiny v České republice, záchranné programy, zvláště chráněné druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, systémy opatření druhové ochrany přírody (legislativa, červené seznamy a knihy, programy aktivní podpory, speciální projekty, ekologická výchova a vzdělávání atd.).
8. Ekologické základy ochrany přírody a krajiny, ochranářská biologie (Conservation Biology), ostrovní ekologie, environmentální biogeografie, aplikovatelná a aplikovaná ekologická pravidla a zákonitosti ochrana přírody mimo Ministerstvo životního prostředí: agro-environmentální programy, lesní hospodářské plány, územní plánování, vojenské výcvikové prostory. Ekonomické nástroje ochrany přírody.
9. Ochrana abiotického prostředí (geologická ochrana přírody) - obecná a speciální geologická ochrana, nástroje geologické ochrany přírody a krajiny v ČR, klasifikace a přehled hlavních typů geologicky chráněných jevů; vývojové trendy přírodní sféry v geologické minulosti Země s důrazem na kvartér.
10. Mimolesní zeleň a její ochrana v ČR; obecná a zvláštní ochrana dřevin, památné stromy, funkce zeleně v krajině, typy přirozených rostlinných lesních a mimolesních společenstev, vztah ochrany mimolesní zeleně a obecné územní ochrany přírody a jejích nástrojů.