Dějiny péče o památky a jejich institucionalizované ochrany do 18. století

POČÁTKY ZÁJMU O MINULOST; ANTIKA

Ve starověku docházelo k pietnímu zachovávání starých uměleckých děl. Šlo o kult živých, zejména religiózních představ, kterým jako takovým nebyla vlastní žád-ná pamětní hodnota (památky), nýbrž velmi reálná přítomnostní hodnota. Pieta (úcta) nepřináležela lidskému dílu, nýbrž božstvu, které se v této pomíjivé formě (přechod-ně) usídlilo. Kvůli nárokované nepomíjivosti přítomnostní hodnoty bychom např. mohli na každou antickou sochu božstva rovnou nahlížet jako na záměrnou památku, ovšem pokud by jí na druhé straně nechyběl rozhodující znak takové památky totiž zvěčnění určitého okamžiku, ať již jednotlivého činu nebo osudu.
V době počínajícího římského císařství naproti tomu narážíme na nepopiratel-ný kult starých uměleckých děl kvůli samotnému umění. Doprovodným jevem bylo upřednostňování starších uměleckých děl na úkor současných. Milovníci starších uměleckých děl byli, podle dostupných zpráv, posedlí získáváním výhradně děl slav-ných řeckých sochařů a malířů pátého a čtvrtého století př. n. l. Tento jev v prvním století v Římě souvisel s obecným vývojem výtvarného umění.
Teprve ve starověkém Římě dochází z důvodů náboženské piety k uchovávání a uctívání starších řeckých chrámů. V 1. století n.l. se umělecká díla řeckých mistrů stávají předmětem sběratelského zájmu, který se stupňuje z důvodů prestiže, repre-sentace i záliby v luxusu.
Ze spisů Pliniových a Petroniových můžeme usuzovat, že ve starém Řecku konzervace patrně předcházela restaurování. Řekové chránili před účinky atmosféric-kých změn povrch mramorových soch povlakem vosku (Ganosis). Vynikající konzer-vační schopnost vosku, který svou stálostí předstihuje mnohé látky anorganické, na příklad minerály a kovy, byla ve starověku dobře známa a při malbě i konzervaci plastik využita lépe, než v následujících epochách.