Dějiny péče o památky v 1. polovině 20. století

Na počátku 20. století dochází ke změně v teorii i praxi památkové péče, kdy v tomto směru získávají vůdčí úlohu historici umění. Ti postupně upouští od dřívějšího estetického dogmatismu, který nahradilo evolučního nazírání na umění minulosti a uznání stejného významu a nezastupitelnosti všech jeho slohových projevů. Například v Německu Georg Gottfried Dehio se vracel k Ruskinovi pod heslem „Konzervovat ne restaurovat.“ V Rakousku zas Alois Riegl prosazoval jako východisko péče o památky hodnotu památek a jejich vzájemné vztahy. Přednost konzervování před restaurováním však do praxe zavedl až Rieglův žák Max Dvořák. První polovina 20. století je nadále obdobím, kdy se zájem o dědictví minulosti rozšiřuje, ale i obdobím, kdy se objevují první pokusy chránit urbanistické celky. V této době, bylo postupně upouštěno od historismu a purismu a nastoupilo zvědečtění a modernismus, který v 10. - 30. letech 20. století vyústil v novou doktrínu, označovanou jako analyticko-modernistickou.