Delikty a kvazidelikty (zvláštní část obligačního práva II.)

1. Závazky z deliktů

Stejně jako se odlišuje právní úkon od úkonu protiprávního, tak se nevyhnutelně a logicky odlišuje i závazek, který vzešel z právního, či protiprávního jednání (z deliktu). U závazku z deliktu nemůžeme uvažovat o tom. že by vznikl z vůle obou stran, ba někdy dokonce ani z vůle jedné strany. Závazek z deliktu totiž vzniká silou zákona. Ne každý zásah do sféry druhé osoby, kterým je způsobena škoda, byl vždy považován za zásah protiprávní (delikt). Původně existovalo jen několik skutkových podstat deliktů. Až postupně se v civilním i prétorském právu formoval systém deliktů a jim odpovídajících závazků.

Římané už rozlišovali mezi těžkými porušeními veřejného zájmu (crimina publica), které stíhal stát ve veřejném trestním procesu (např. velezrada. náboženské přečiny, vražda ap.) a lehkými protiprávními činy proti jednotlivci (krádež, podvod, urážka ap.), která se nazývala delicta privata. Zásada typové závaznosti se projevovala v obou oblastech, a to podle zásady (vyjádřené novodobě) nullum crimen sine lege. není zločinu bez zákona, tj. jednání, které zákon za protiprávní neprohlašuje, nelze jako protiprávní stíhat. Prétor v případě potřeby rozšiřoval škálu soukromých deliktů o nové skutkové podstaty.

Z hlediska objektů ochrany nutno poznamenat, že římské právo chránilo zejména materiální zájmy, vyjádřitelné v penězích, a jen velmi pozvolna bralo do své ochrany i zájmy nemateriální (vlastnické právo, osobní stav svobody, tělesnou integritu ap.).