Komunikace pro ekonomy

1. SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE
Naše potřeba komunikace je jednou z nejdůležitějších potřeb života. Žít znamená komunikovat, nekomunikovat znamená umřít. Přesto ale jsou někteří lidé komunikačně i sociálně tzv. "lenivější". Nemají tak silnou potřebu navazovat vztahy, posilovat je, komunikovat a sdělovat své pocity, postoje a názory. Důvody mohou být různé. Může to být dáno introvertní orientací osobnosti, v krajní podobě může jít o sklon k autismu. Může to být projev nízkého sebevědomí, strach ze selhání, může to být i nedostatek komunikačních dovedností. Jestliže si chceme při komunikaci věřit, spoléhat na sebe sama, jestliže máme mít optimální sebedůvěru, měli bychom se snažit komunikaci více porozumět a také ji lépe zvládat. Znamená to vědět, jak funguje ve výjimečných situacích, ale i v situacích, které si normálně neuvědomujeme (Mikuláštík, 2003).

Komunikace je jedním z nejdůležitějších projevů vývoje člověka. Má svůj biologický vývoj, který předchází vývojovému procesu historickému a můžeme jej označit jako vývoj fylogenetický. Zvířata, ve srovnání s lidmi, komunikují s omezenými možnostmi (pomocí pachů, tykadel, bzučení, vibrací a letových kreací; opice skřeky, pohyby, mimikou, gesty a pachy). Lidská komunikace je odlišná zrovna tak jako psychika od komunikace nižších druhů. Základními odlišovacími znaky jsou řeč a symbolika. Interpersonální komunikací obecně rozumíme komunikaci tváří v tvář. S rozvíjejícími se technologiemi se stále častěji realizuje komunikace mezi lidmi, kteří mohou být od sebe vzdáleni tisíce kilometrů. Obvykle jsou takové formy komunikace považovány za méně osobni (Mikuláštík,2003).
Člověk je tvor společenský, a proto je jeho komunikace společným jmenovatelem sociálních jevů - sociálních vztahů, individuálních vztahů, sociální interakce, sociální percepce. Rovina společenských vztahů a rovina interpersonálních vztahů jsou dvě roviny, které se navzájem prolínají. Sociální styk je dán třemi prvky sociální komunikace, a to: komunikačním prvkem (výměna informací), interakčním prvkem (výměna aktivit a organizace, společné činnosti), perceptivním prvkem (vzájemné vnímání účastníků sociálního styku).

Definování pojmu sociální komunikace
V psychologii je komunikace chápána jako přenos informací, jak sebeprezentace, sebepotvrzení. Jedná se o vyjádření postojů k předmětu, k komuniké i k příjemci komunikace. Jde o procesy působení na ostatn ovlivňování, znesnadňování nebo usnadňování porozumění. Definic pojm komunikace existuje celá řada. Některé zdůrazňují aspekty formální, někter obsahové, další stránku logickou či prožitkovou.
Janoušek (1968) definuje komunikaci jako "sdělování významů v sociálním chování a v sociálních vztazích lidí..."; Nakonečný (1999) definuje komunikaci jako sdělování určitých významů v procesu přímého nebo nepřímého sociálního kontaktu; Křivohlavý (1988) o komunikaci hovoří jako o sdělování s tím, že zdůrazňuje sdílení; Krech, Crutchfield a Ballachey (1968) chápou komunikaci jako "výměnu významů mezi lidmi".
Můžeme říci, že sociální komunikace je interkace prostřednictvím kódovaných symbolů verbálních a neverbálních. Jedná se o interakční proces mezilidského dorozumívání, kterým si lidé sdělují významy pomocí konvenčních znaků (Mikuláštík, 2003).
Pojem komunikace je velmi obsažný a zahrnuje velkou škálu funkcí: informativní, instruktivní, přesvědčovací, posilovací a motivující, zábavnou, vzdělávací a výchovnou, socializační, osobní identity, poznávací, svěřovací, únikovou.
Proces komunikace~
Komunikace je dynamický proces a probíhá vždy mezi dvěma nebo více , lidmi. Brichcínovo (1996) pojetí procesu komunikace vychází ze změny myšlenkového procesu v proces komunikační. Tento proces je možné shrnout do čtyř fází:
1. Pomocí vnitřní řeči si komunikátor uvědomuje a precizuje myšlenku či pocit, který chce někomu sdělit; v úvahu bere i komunikační kontext a očekávání partnera.
2. V druhé fázi se zapojuje formulátor - z paměťové zásoby vybírá slova, která by nejvýstižněji zastoupila představy (syntaktická pravidla a program artikulace).
3. Informace je zakódována a ve vědomí vnímaná jako "obraz výroku".
4. Vlastní artikulovaný projev, včetně zpětnovazebního okruhu (říkám to tak, jak jsem to chtěl říct, říkám to tak, aby poslouchající vnímal to, co vnímat má ?).
Obr. 1: Schéma procesu komunikace