Kreml a dvojí krize roku 1956

Nazítří po Stalinově smrti prožívalo sovětské impérium svou první akutní krizi Zasáhla jak kremelské mocenské centrum, tak země vnějšího impéria, především ty, které nesly stalinistické výstřednosti nejtížeji - Polsko a Maďarsko.
Na rozdíl od Poláka či Maďara sovětský poddaný zdaleka nedozrál pro vzpouru. Ale Stalinova smrt u něj vyvolala nebezpečný záchvat velkého strachu, nemající od válečných porážek v letech 1941-1942 obdoby. Nebylo náhodou, že oficiální komuniké o “nenahraditelné ztrátě” položilo hlavní důraz na to, aby se zabránilo “jakémukoli projevu nepořádku a paniky”. Jak píše básník Jevtušenko: “Země se zmocnil zvláštní druh paralýzy. Vychováni ve víře, že Stalin se o každého postará, lidé se bez něj cítili ztraceni a zmateni ... Plakali jsme upřímně nad ztrátou, a asi také proto, že jsme měli strach z budoucnosti.” Pohřeb se stal až apokalyptickou scénou, těžko pochopitelnou pro člověka vyrostlého v evropské politické kultuře. Vojenské a policejní kordony zabránily tomu, aby se do Moskvy nahrnuly miliony “sirotků”, ale i tak bylo centrum města zaplaveno statisíci. Jejich proudy “se navzájem srážely, převalovaly se přes zdi ... drtily auta, trhaly železné brány z jejich závěsů”. Nevíme kolik bylo ušlapaných. “Zdálo se, že lidé jdou vstříc své smrti ve stavu hypnózy ... Bylo to jakoby velký pastýř Stalin dobíjel ještě neporažené ovce, po smrti eliminoval prvek náhody ve svém strašném velkém projektu.”