Ochrana přírody, přírodní rezervace a arboreta, metody a vývoj názorů na danou problematiku v českých zemích

Ochranu přírody asi každý z nás může označit za lidskou podporu a obnovu živé složky planety Země, proti samovolnému ničení a pustošení přírodními vlivy a nežádoucími antropogenními zásahy, které vedou k rozvratu a zániku mnoha organismů. Naše kroky by proto měly postupovat co nejúčelněji a nejšetrněji bez toho aniž bychom mysleli na postranní úmysly a materiální obohacení na úkor bezbranné flóry a fauny.
Co se týče právní normy a formulací, definuje legislativa ČR, zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny s pozdějšími úpravami a novelizacemi. Seznamujeme se v §1 o účelu zákona, který má na základě jednotlivých správních úrovní - krajské, obecní a samotných příslušníků země, fyzických osob a správců pozemků přispívat k udržení a rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitých forem života, přírodních zdrojů v souladu s Evropským právem a v ČR s platnou soustavou Natura 2000, jež se sestává v rámci evropského významu z chráněných území. Ta se skládá ze směrnice o ochraně volně žijících ptáků a směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Za soustavu Natura 2000 je odpovědno Ministerstvo životního prostředí, které pověřilo odbornou přípravou Agenturu ochrany přírody a krajiny. Jak z názvu zákona jasně vyplývá, jde i o krajinu, kterou můžeme charakterizovat jako území, na něž vstoupila noha člověka a jeho ruka ji začala obdělávat anebo zastavovat a zušlechťovat. Zákon ukládá povinnost zachovávat významné krajinné prvky týkající se chráněných území, kulturních dominant krajiny a harmonického měřítka a vztahů v krajině. Řekněme si, že tato právní norma se skládá jak z ochrany prostředí tak i estetického až citového zalíbení. Dotváří naší minulost a odkazuje něco hmotného našim generacím.