Právní úkony

1. Právní úkony obecně

Ve spisech římských právníků nenajdeme zvlᚹtní výklady o právních úkonech. Jejich systematické zpracování provedla až německá pandektistika. Římané v důsledku svého praktického a kazuistického přístupu nevypracovali abstraktní teoretický pojem právního úkonu, ale v jejich řeššeních konkrétních případů nacházíme právě ty prvky a problémy, které pandektisté dovedli na teoretickou úroveň. K teorii právních úkonů proto patří i formulace závěrů, principů a tendencí. Hlavní zásadou je zásada autonomie vůle. Ta označuje prostor, ve kterém je lidem právem vymezena možžnost pro uspokojování jejich potřeb. Soukromá autonomie vyjadřuje základní princip celého práva, protože říká, žže oblast, která není veřejná, poskytuje subjektům práva svobodnou volbu jejich konání. Jednání lidí je v podstatě projev jejich vědomí a vůle, kterou se realizují v žživotě. Žřádný právní řád nemůžže uspokojovat lidské potřeby podle všeobecných pravidel a kažždý musí lidem poskytnout prostor pro samostatné rozhodování.

Římané vymezili tento prostor velmi šširoce, prakticky omezený jen cenzorským dozorem nad mravy (mos maiorum, nota censoria) a prétorem (boni mores, bona fides, bonum et aequum) a teprve od principátu začínají být zásady dozoru a intervence státu silnějšší a šširšší. Nejsilnějšší ingerence státu existovala v době dominátu, jen Justinián ji na přechodnou dobu oslabil.