Školní úspěšnost

Pedagogická optimalizace (starý pojem, nevím, jestli se ještě užívá) byla základem pro pojetí školní úspěšnosti. Spočívala ve slaďování výchovně vzdělávacího systému s požadavky společnosti na jedné straně a vývojovými možnostmi daného věku.
Školní úspěšnost chápeme jako soulad mezi požadavky kladenými na žáka v oblasti vzdělávání a výchovy, socializace a potřebou osobního růstu.
Je zde několik rozporů:
a) mezi tím, co žák umí a co se po něm chce, aby uměl
b) mezi reálným postavením žáka v kolektivu a žádoucím začleněním
c) mezi vnějším hodnocením žáka druhými a sebehodnocením
Výchovně vzdělávací kooperace pojem, který vyjadřuje spoluúčast různých složek na výchovně vzdělávacím procesu (rodina, škola, zájmové skupiny apod.)
Role učitele ve výchovně vzdělávací kooperaci:
a) učitel jako socializací model
b) učitel jako motivující faktor
c) učitel jako
(viz role učitele ve skriptu)
Role motivace jako vnitřního zdroje vychází z potřeb.
a) kognitivních - potřeba kognitivní stimulace jako zdroj vývojových tendencí od narození až do konce života
b) sociálních - potřeba seberealizace, uznání, pozitivity, náklonnosti, prestiže… jako předpokladů pro sociální statut.
c) Výkonových - potřeba aspirací a sociálně akceptovaného výkonu - jako základ úspěšnosti
Z toho Hrabal odvozuje typologii:
a) žáci s potřebou úspěšného výkonu
b) žáci s potřebou vyhnout se neúspěchu
c) žáci se sociálním zaměřením na výkon - motivem je sociální zaměření
d) žáci s egoistickým zaměřením na výkon - motivem je vlastní prospěch
e) žáci s pracovním zaměřením na výkon - motivem je učební činnost