Stručné základy názvosloví Organické chemie

NÁZVOSLOVÍ ORGANICKÝCH SLOUČENIN

Od vzniku strukturní teorie v šedesátých letech devatenáctého století počet organických sloučenin roste téměř exponenciálně. V roce 1880 bylo popsáno 12000 chemických sloučenin uhlíku, v současné době byl již překročen počet 20 miliónů organických sloučenin. Názvy organických sloučenin lze rozdělit do dvou kategorií podle způsobu jejich odvození:

1. NÁZVOSLOVÍ TRIVIÁLNÍ / TRADIČNÍ /
Nejstarší názvy organických sloučenin vznikaly v době, kdy ještě nebylo dostatek poznatků o struktuře látek, a proto byly odvozovány na základě zdrojů, z nichž byly látky izolovány / např. kyselina mravenčí, kyselina máselná, močovina.../, nebo na základě určitých vlastností / např. glycerol z řec. glyceros = sladký, kyselina pikrová z řec. pikros = hořký.../. V současné době se používají triviální názvy především ze dvou důvodů. Jednak u sloučenin často používaných v praxi, jejichž názvy jsou velmi vžité, jednak v případech, kdy systematické názvy jsou příliš složité. Nová nomenklatura organické chemie doporučuje počty triviálních názvů dále nerozšiřovat, nebo pokud je to nezbytně nutné, vzít za základ názvu sloučeniny latinský název rostliny či živočicha. Tento způsob tvorby názvu patřil ostatně i v minulosti k nejpoužívanějším /např. názvy alkaloidů - papaverin z máku, hyoscyamin z blínu, solanin z brambor, atropin z rulíku, digitalin z náprstníku.../. Přesto i v dnešní době přibývají triviální názvy u sloučenin připravovaných synteticky, jejichž molekuly mají charakteristický tvar, např. kuban