Výběr z reformních i současných edukačních koncepcí

1.1 Reformní pedagogika ve světě
Jarmila Svobodová

Hnutí nové výchovy, reformní pedagogika
Reformní hnutí v pedagogice na začátku 20. století je obdobím pedagogické obnovy, z něhož pochází množství podnětů, nápadů, tendencí, vynikajících myšlenek a praktických zkušeností.
Od konce 19. století se začalo vytvářet hnutí nové výchovy, nových škol, jehož největší rozvoj spadá do období dvacátých a třicátých let dvacátého století. V průběhu hnutí došlo k výrazné změně podoby
a charakteru evropské školy a jejího způsobu práce.
Poté co byla v roce 1899 založena mezinárodní kancelář nových škol v Ženevě, vznikla podobná organizace v r. 1919 v Anglii pod názvem New Education Fellowship a v Německu jako Internationale Erziehungsrundschau. Během prvního sjezdu nových škol v roce 1921 se sloučily všechny tři organizace v Mezinárodní ligu pro novou výchovu.

Hlavní znaky reformní pedagogiky
Nová výchova objevuje dítě na základě pedocentrismu. Pedocentrismus je pedagogický směr ze začátku dvacátého století, který cíle výchovy a vzdělání zcela podřizuje zájmům a potřebám dítěte.
Požadavek reformní pedagogiky učinit dítě východiskem pedagogického jednání vedl, zejména v didaktice, k individualizaci. Respektování principu individualizace předpokládá práci s rozmanitými možnostmi jednotlivých dětí a zároveň je to příležitost k využití mnoha různorodých metodických postupů.
Širokého uplatnění došla projektová metoda, která nabízí nejen integraci učiva do logicky uspořádaných celků, odpovídajících praktickým životním situacím. Umožňuje také samostatnou i skupinovou práci, kladení otázek a jejich zkoumání. Stanovuje jasný cíl, odpovědnost za pro­­­ces i výsledek řešení.
V návaznosti na projektovou metodu se naplňuje princip samostatnosti a aktivity. Výchozí je úkol, nikoli čas a to přispívá k vytvoření žákovské dovednosti plánovat a odhadovat čas potřebný pro splnění úkolu.